Mé snění

Pole jako palačinka

Feld_fieldŠel jsem po poli, které bylo právě zorané. Byly na něm velké hroudy a byly temně hnědé. Skákal jsem po nich a musel se hodně namáhat, abych doskočil na další hliněný kopec. Svítilo sluníčko a nebe bylo modré. Foukal studený vítr, ale přitom jsem měl pocit, že mi je teplo. Nad polem se táhl skalnatý oblouk, který sahal do nekonečna. Neviděl jsem ani začátek, ani konec. Někde v dáli jsem slyšel letadlo, ale neviděl. Jak jsem tak po tom obrovském poli skákal, tak jsem si postupně uvědomoval, že se ta plocha prohýbá. Prohýbá se jako palačinka nebo ubrus. Sklon se začal stále zvětšovat a já se bál. Čím větší úhel, tím jsem rychleji přeskakoval a snažil se doběhnout k okraji. Hroudy se drolily a bortily. Ještě usilovněji, ještě rychleji a ještě více zadýchaně jsem se snažil zachránit. Už jsem si myslel, že mě hlína rozdrtí, když jsem doběhl k okraji pole. Skočil jsem na polní cestu a snažil se chránit rukama před tlakem hlíny. Jakmile jsem se otočil k nebezpečí čelem a otevřel oči, tak jsem s údivem zjistil, že pole je zase rovné a bezpečné jako na začátku. Po poli šel pán s malým klukem a já se ho zeptal, zda to také viděl. Pouze se na mě oba usmáli a šli dál. Stál jsem tam jako opařený, ale pak jsem se pomalu uklidnil a byl šťastný, že se vše srovnalo.

Plavání s minulostí do půl pasu

drowwaterOcitl jsem se na ulici jednoho města, kam jsem jako mladší chodil do školy. Bylo tam vyvýšené náměstí. Jakmile jsem sešel dolů, tak všude v ulicích začala voda stoupat. Chodníky i ulice byly pod vodou. Bál jsem se, že se utopím, ale voda přestala proudit a její hladina zastavila přesně v polovině mého pasu. Všude se začali vynořovat lidé a plavali. Smáli se. Něktěří měli plavecké čepice a někteří se nořili pod hladinu bez nich.

Z vod vyskakovali mí bývalí kamarádi a mávali na mě. Byl tam jeden, který se usmíval nejvíce. Doplaval jsem k němu a vedle něj se vynořili nějací další kamarádi, ale ty jsem vůbec neznal. Vrhli se na mě a chtěli mě utopit. Prali jsme se ve vodě a oni mi ukradli z kapsy klíče. Poté jeden z nich hodil svazek klíčů do dálky. Jen to žbluňklo a já se vydal je najít. Oni se mi smáli a plavali pryč. Potápěl jsem se v místě dopadu, ale jen jsem chmatal po dně. Naznačoval jsem tomu nejvíce usměvavému kamarádovi, aby mi pomohl. V tu chvíli jsem na něj změnil názor a uvědomil si, že to vlastně nikdy dobrý kamarád nebyl. Poznal to v mých očích a začal se mi pohledem stejně vysmívat jako ti kluci před tím. Byl jsem z toho zklamaný a podrážděný. Velmi mě to vykolejilo a připadal jsem si v duševní nerovnováze.

Plaval jsem pryč a všiml si velkého vyvýšeného stanu. Když jsem vyšplhal nahoru, tak jsem zjistil, že místo trávy je na zemi umělá tráva z PVC. Všichni tam chodili v neoprenových oblecích. Byli tam dospělí i děti. Měli na stole velký papír na kterém byl plán od architekta. Papír byl temně modrý a na něm bílé čáry. Lidé i děti k němu chodili a mačkali na něj prstem. Vysvětlili mi, že to je papír, na kterém jsou nakresleny stavby, hřiště, branky na fotbal a mnoho dalšího. Stačilo natáhnout ruku a zmáčknout požadovaný obrázek a ono se to na vodě zhmotnilo. Všichni z toho měli vždy radost a využívali to k zábavě nebo pro své potřeby. Byla to příjemná komunita a nevyhnali mě. Cítil jsem se tam šťastný. Sice jsem nedostal neoprenový oblek, ale nikdo se na mě díky tomu nedíval skrz prsty.

Vesmírný generační žebřík

spaceladderOcitl jsem se na masivním žebříku. Celý byl postaven z dřevěných přažců, které se používaly v minulosti jako podklad železných kolejí. Byly ze starého dřeva a voněly olejem. Byly hnědé, suché a když jsem se jich dotýkal, cítil jsem tu historii a stáří. Rozhlédl jsem se okolo, byl jsem ve vesmíru. Koukal jsem do dáli, ale nedokázal jsem moc zaostřit. Bál jsem se a třásl se, protože jsem si uvědomoval, že mám žít v domě na Zemi a ne být někde uprostřed vesmíru.

Ten ohromný žebřík vedl mezi dvěma planetami a já jsem byl teprve někde v polovině cesty. Byl jsem malý kluk a držel se ze všech sil, abych nespadl do neznáma. Mezi stupínky žebříku byly příliš velké mezery, téměř přes 2 metry. Nebyl jsem sám a lezli nás tisíce lidí. Byl jsem tam se svou neurčitou rodinou, kterou jsem vůbec neznal. Postupně mi vysvětlili, že tak lezou už celé stovky let a snaží se dostat na druhou planetu. Rodí, dospívají, žijí, umírají během této cesty. Vypadali jsme jako mravenci, kteří se snaží přelézt dlouhé stéblo trávy a nevidí ani na jeho konec. Malí, křehcí a sami uprostřed vesmíru. Když jsem se rodiny zeptal, proč lezeme na druhý konec, tak mi nebyli schopni odpovědět. Prý je to už tak dávno, že už nikdo neví pravý důvod, ale stalo se to zvykem a tak putují celé generace, aniž ví proč. Všichni jsme vypadali jako pravěcí lidé a nosili jsme jen bederní roušky nebo kožešiny. Měli jsme dlouhé černé vlasy a stále byly rozcuchané. Všichni byli svalnatí nebo šlašití, protože se během cesty vůbec nezastavovalo. Nebyl čas na odpočinek ani na zábavu. Na spánek byly vyčleněny 4 hodiny a každý si lehl na jeden stupínek žebříku. Připoutali jsme se lanem nebo páskem kolem, abychom při spánku nespadli.

Kolem vesmírného žebříku byla neviditelná atmosféra a ta nám udržovala vzduch. Dokonce se i měnilo počasí. Někdy pršelo a někdy přišla zima. V zimním období to bylo nejtěžší, protože celý žebřík byl namrzlý a postup byl velmi pomalý. Mnoho z našich během cesty uklouzlo a nikdy se už neukázali. Bylo to tak depresivní a ubíjející, ale nezbývalo nám než pokračovat dál a věřit, že jednou dosáhneme do cíle. Možná ne já a ani má rodina, ale nějaká další generace, která bude naše reinkarnována verze ze všech těch, kteří se snažili dojít na konec stébla.

Skříně a červená propustka

SoaMrpierc_v1

Pracoval jsem v nějakém domě. Poté jsem odešel a někdo se mě zeptal, zda bych nevěděl o nějakých skříních zdarma. Vzpomněl jsem si na ten dům, protože tam bylo mnoho skříní. V noci jsme se vydali ukrást skříně. Byla tma, v domě se nesvítilo, ale přesto bylo všechno vidět. Vše bylo zřetelné, ale chyběl zdroj světla, který by vysvětloval tu viditelnost. Skříně byly vystavené vedle sebe. Otočil jsem se dokola své osy a skříně byly jako zázrakem rozebrány a připraveny. Byl jsem vyslán pro auto.

Šel jsem po chodníku a byla tma. Osvicovala mě světla protijedoucích aut. Došel jsem k autu, které bylo zaparkované mezi dalšími. Zapnul jsem tlačítko na nouzové blikání a najednou u okýnka stáli policajti. Musel jsem vystoupit a byl jsem dlouze kárán. Řeli mi, že jsem použil špatné tlačítko a že jsem porušil zákon. Snažil jsem se jim vysvětlit, že tlačítko na nouzové blinkry je v autě jenom jedno. Jeden z policajtů se naklonil k volantu a vedle páčky na blinkr zmáčkl tajné tlačítko, které nebylo vůbec vidět. Odsunula se malá přepážka a pod ní bylo velké červené tlačítko. Když ho zmáčkl, tak blinkry začaly blikat v morseovce SOS. Snažil jsem se jim znovu vysvětlit, že mě o tom tlačítku nikdo neinformoval. Měl jsem to auto několik let, ale opravdu jsem netušil nic o tajném červeném tlačítku. Pohrozili mi pokutou. Neměl jsem peníze a tak mě rovnou na místě odsoudili k 2,5 letům ve vězení. Jak to dořekli, tak se přede mnou ze silnice vytrhla gigantická kostka. Byla tak velká, že jsem se málem zlomil v kolenou. Kostku tvořilo méně kostiček. Jedna malá kostička byla jedna vězeňská místnost. Byly zmenšené a člověka do ní také dali zmenšeného. Začal jsem se bát. Už mě tam chtěli odvézt, když se jim před očima zjevila teleportací taková červená krabička ve tvaru mýdla. Bylo na ní napsáno, že pokuta byla zaplacena a že jsem dostal speciální červenou propustku, která mi umožňuje dělat cokoliv.

Policajti mě okamžitě pustili. Ze země vyjelo speciální vozidlo, které bylo ve tvaru jako ta krabička a také bylo červené. Policajti se uklonili a já vyrazil po silnici. Neplatila pro mne pravidla silničního provozu. Jel jsem jako v sanitce – každý brzdil a dával mi přednost. Na semaforech se mi ukazovala pouze zelená. Když jsem vešel do krámu, tak mi lidé nutili zboží zdarma. Odmítal jsem. Lidé na mě koukali jako v hypnóze a poslouchali mě na slovo. Nemohl jsem uvěřit, že stačí červená krabička a mohu si dělat cokoliv. Byl jsem nad zákonem, nad lidským chováním i chápáním. Byl to příjemný pocit.

Večerní návštěva

evil_eye_by_mrsnerg

Byla 40. léta a já jsem ve věku 30ti let byl se svou rodinou i příbuznými u babičky na narozeninách v Praze. Měl jsem na sobě kabát a klobouk a právě jsem se díval do zrcadla. Sundal jsem si kloubuk a promnul vlasy – nosil jsem delší vlasy učesané dozadu přesně ve stylu té doby. Sice mi bylo 30, ale vypadal jsem o 10 let starší. Já a několik příbuzných jsme šli k hlavním dveřím, protože nadešel čas odejít.

Na dveře někdo zaklepal a já bezmyšlenkovitě otevřel. Úsměv se mi v polovině vytratil – před dveřmi stáli 2 obrovští muži se vzytčenými klopami kolem krku a klobouky zakrývající čela. Měli přivřené oči a nemilosrdně vkročili dovnitř. Měřili snad 3 metry a nemluvili. Všichni jsme strachem ztuhli. Do popředí dvou kolosů se prodral drobný mužík s brejličkami. Měl na sobě drahý kožich, a choval se povýšeně. Začal na nás huhlat krákoravým hlasem s přízvukem němčiny. Nebylo mu vůbec rozumět, nechápali jsme, co chce. Byl jako z cizí planety a my mu nedokázali porozumět, mluvil zcela divným jazykem, ale měl přesto ten německý přízvuk. Vytáhl dokument a začal se nás ptát jednoho po odruhém, ale nechápali jsme. Do šatny přišel malý kluk od jednoho člena naší rodiny. Bylo mu asi 6 let a měl žlutavé vlasy, usmíval se na nás. Mužík ukázal na chlapce a ti dva obři ho chytili za obě ruce. Z kožichu vytáhl skleněnou nádobu, odšrouboval jí a vylil obsah chlapci na hlavu. Tekutina připomínala konzistencí med a smrděla jako hořlavina. Roztok celého chlapce postupně obalil a donutil ho svou tíhou kleknout na kolena. Najednou se pod vrstvou medu zablesklo a chlapec začal hořet. Brečel, ale nebylo nic slyšet – medová vrstva ho izolovala od okolí jak zvukově tak teplně. Nejdříve mu shořely vlasy a pak se začala smrskávat kůže. Nevěřícně se na nás koukal a v očích byla vidět prosba o pomoc. Všichni jsme na něj v šoku a lítosti koukali, nemohli jsme mu nijak pomoci. Nešlo to. Chlapec se začal bortit, protože se vrstva propalovala už i skrz kůži a orgány. Stále na náš třeštil a oči nechápal proč. Ještě před chvílí jedl narozeninový dort a hrál si na koberci a nyní umírá hroznou smrtí. Z těla mu začaly vyčnívat ramenní klouby a žebroví, obličej už byl jen karikatura toho, co bývalo dětskou tváří. Stále ale žil a sledoval nás, vypadal jako stažené zvíře, které podléhá rozkladu v rychlém čase. Nakonec z něj nezbyly ani ty kosti. Tekutina se spojila a nezbylo po něm nic. Mužík přiložil nádobu k těkutině, ta se sama vlila zpět a on jí uzavřel. Naposledy ukázal na dokument starým prstem a odešel.

Věděli jsme, že přichází zlo a že musíme pryč. Okamžitě jsme si zbalili a rozdělili si, kdo se kam pojede schovat. Sestry, bratři, strýcové i tety chvátali na nádraží. Ve městě byl obrovský chaos, protože jsme nebyli jediní, kdo měl tu hrůznou návštěvu. Nevěděli jsme, kde přestupovat ani časy odjezdů dopravních prostředků. Všude vládl zmatek a pláč. Blížila se válka a smrtící tekutina s ní. Jeli jsme ve vlaku a stále nás někdo prověřoval a hrozil vězením. Celé hodiny jsme strávili v přeplněných dopravních prostředcích. Každý se bál a byl nedůvěřivý. Nebylo možné rozeznat agenty od normálních lidí. Pouze, když někdo zahlédl dva obrovské muže s malým úředníkem a zastavili se u něj, tak věděl že umře bolestivou tekutinou vypadající jako med. Všude byl cítit stres a strach. Proslýchalo se mezi lidmi, že pouze jedno nástupiště vede pryč od této hrůzy. Nevěděli jsme ale jeho název. Překupníci prodávali jeho jméno, ale nikdo si nemohl být jistý, zda dostal správnou informaci. Šli jsme kolem jednoho člověka a právě k němu přistoupili dva obři – bylo jasné, že zemře. Ještě než ho oslovili, tak se ke mě naklonikl a pošeptal mi jméno nástupiště. Podíval se mi do tváře a já mu v duši děkoval. Otočil jsem se a rychle odcházel. Za mými zády se ozýval nářek přihlížejících pomalé popravě. Nastoupili jsme na vyvolené nástupiště a jeli do bezpečí.

Po několikaletých represích a válce, o kterou nikdo nestál, jsem šel sám po asfaltové silnici. Byl jsem oblečený v šedé uniformě, která neměla ani výložky. Střih byl jako z 1. světové války, na hlavě jsem měl čepici přesně takovou, jakou měl Švejk. Smál jsem se a kráčel dopředu. Potkával jsem poražené vojáky s nacistickými helmami. Plakali a bylo jim vše líto. Jeden voják byl Hitler a byl zkroušený a nešťastný. Jeho skleněné oči vyzařovaly porážku. Za ním se motal další voják, který stále přebíhal mezi příkopem a asfaltkou. Nemohl se rozhodnout, kde bude chodit. Byl to Stalin a také byl smutný. Oba věděli, že prohráli, že válka nebude trvat věčně, jak si mysleli. Jejich teror skončil a oni byli poraženi. Šel jsem dál a asfalt se pomalu roztékal. Vůně jejich porážky a asfaltu se mi stále mísila v nose. Válka skončila.

RSS MrPierc Twitter MrPierc Pinterest MrPierc
Intimní anketa

Kam chodíte na záchod?

View Results

Nahrávání ... Nahrávání ...
Piercova žena týdne
Piercova žena týdne

Sienna Miller – herečka

Naposledy jsem viděl

Starší hodnocení na ČSFD »

Bannery
Spisovatelské střevo rc4 blog Silencer blog SBOREZ.cz ZkuSMO.cz Vachi : Další blog, kterej drží hubu, drží krok AGREGÁTOR BLOGŮ ! Zahradní železnice Běleč Apinův kekel MovieScreen.cz NaFilmu.cz Osobní blog Dominika Fryče Jak psát web
„Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain