MrPierc řeší neřešitelné !

Časově to je krátké období, kdy k lidem dorazil internet. Díky přenosům dat jsme najednou mohli hrát hry proti ostatním, povídat si, prezentovat svůj talent. Bylo to plné touhy a zápalu něco ukázat i dokázat ve virtuálním světě.

Lidé k sobě měli blízko a byli rádi/vděční za takovou pomoc. Byl to malý zázrak, který mohl spojit všechny na této planetě. Jako telefon ale na vyšší úrovni. Každý mohl využít tento systém podle svých potřeb. Internet jako celek ještě sice nebyl tak plný informací, neměl tolik videí ani takovou rychlost, přesto se právě díky tomu hodně lidí poznalo a setkávalo. Naivní doba internetu skončila a většina na internetu jen bezcílně brouzdá. Stal se z toho celek plný informací, který se svým obsahem stal nepřehledným. Většina z nás už ani nové nehledá. Zvykli jsme si na svoje oblíbené stránky a tam pravidelně chodíme. Čtu titulky článků a nejraději už jen konec. Už to ani nechci celé číst. Celé to přečíst je ztráta času a stejně na konci bude shrnutí. Tím, že je informací tolik, se staly nezajímavé a bez ceny. Večer si pustím nějaké vtipné video na youtube, kouknu na idnes, přečtu poštu plnou vtipných emailů od přátel a jdu spát. Celé to je nesmysl. Nikam to nevede. Další metou byly sociální sítě, které vytvořily pravý opak = všichni jsou sice na dosah, ale nikdo nikomu nepíše. Není proč a nemají si co říci. Internet se okoukal a vývojově se zastavil. Ano, máme eshopy, máme wikipedii, porno, chaty, fóra, facebook ale opět jsou vlastně všichni sami.

Když jsem začínal na internetu, tak jsem lidi poznával a povídali jsme si. Dnes se lidé dokonce stydí si otevřeně povídat. Buď se bojí nebo nemají co sdělit. Vznikalo tolik zajímavých zájmových skupin, herních klanů, osobitých stránek. Jsme přesycení informacemi a možná proto už není chuť na objevy a tvorbu v této síti. Internet bude takový, jaký si ho uděláme ale máme o budování a ovlivňování ještě zájem ? Není forma internetu už zastaralá. Možná, že kdyby se tvořila jen pomyšlením, stalo by se z toho universum všeho cítění, zážitků a poznání, ale protože jsme stále brždění formou tvoření a strachu z identity, tak tam nikdy nebude vše.

Internet je čím dál více pod dohledem a svoboda, která byla na začátku, zmizela během několika posledních let. Kromě vytištěného textu v zásuvce doma si nemůžete být ničím jistí, že ostatní informace neuvidí. Veškeré údaje jsou někde zaevidovány a hlídány. Nic se neztratí a téměř každý o vás může něco zjistit jen přes Google. A to má také vliv na vyjadřování na internetu. Bojíme se, že někdo bude něco vědět o nás a bude to moci zneužít.

A můžu si tu stěžovat jak chci, ale nyní jsem byl pouze 1 den bez internetu a nevěděl jsem co dělat. Nakonec jsem skončil u knížky, ale přesto stále někde v hlavě byla touha sedět u pc a kontrolovat ikonku se žlutým vykřičníkem. Závilost byla vytvořena a nechci být odpojen. Co bude dál? Vyhnije myšlenka a volnost tohoto úžasného systému a křehký fyzicky neexistující svět vyžere sám sebe? Nebo se internet stane jen pornem, vtipnými youtube kraťasy a hnízdem nesmyslných informací jako super.cz ?

Lze najít v této společnosti opravdového kamaráda, který vás vyslechne, chápe vaše chyby a pomůže ? Do dneška jsem si myslel, že ano. Bohužel již nelze. Když chodíte s holkou, přeci jen je ten vztah částečně ovlivněn/svázán sexuálně. Kamarádství není a proto je težší ho najít i udržet. Nemyslím tím kamarádství z hospody, kde nikdo po nikom nic nechce ( možná jen zaplatit účet ).

Za svůj život jsem měl pouze několik přátel na které jsem se mohl spolehnout za jakékoliv okolnosti. Ty odvál čas a už se nikdy nevrátí. Zajímavé bylo, že to byli lidé, které bych na to nikdy neodhadoval. Většinou velcí individualisté. Nejsilnější přátelství vznikali během studia a dospívání. Poté napochodovaly pracovní povinnosti a všemu byl konec. Možná je to u ostatních jinak, ale u mne to tak bylo. Posledních pár let jsem potkal spousty lidí, ale všechny znám jen trochu. Nikdo se už otevřít nechce. Nikdo po tom netouží a sám se bojí obnažit své já. Doba je příliš ironická, zesměšňující a trefující se do citlivého za každé okolnosti. Taková společnost se zformovala během několika let. To podnebí mi začíná být velice nepříjemné. Nakonec i mne donutilo někdy být stejným.

Lepší bude se spoléhat jen na sebe, protože ve finále vám zůstanou jen dvě ruce a pohled očima na své já. Společenství správňáku vymřelo. Já už jsem mezi ně neptařil. Byly to ještě ty ročníky z 80. let ( a ty zpět v čase ). Prošli jinou výchovou a u nich byl kladen důraz na takové to vžité, co by se mělo ( donést kytku učitelce na konci roku, pomoci babičce na přechodu atd. ). To zmizelo a odvál to krutě hvízdající vichr dnešní doby. Proto slušné chování starých lidí se dnes jeví jako terč posměchu. Pokud si dnes zlomíte nohu na chodníku, lidé vás budou obcházet, ale nepomůžou. A právě taková slušná výchova z části pomáhala vytvářet určitou úctu mezi lidmi. Nechci tu dobu idealizovat, ale určitý vliv to na člověku nechalo.

Musím si zvykat jen na svou pomoc, um/neum. Nic jiného v této společnosti nenajdu. Sice většina z nás hledá opravdové přátele, ale doba nás obrnila neprostupným tvrdým obalem bez chuti a zápachu. Standardně potištěn. Usmívající se když je potřeba a říká co je třeba. Dovnitř nenahlédnete, protože se nesluší říkat pravdu. Fráze, úsměv, stuhnutí úsměvu a po chvíli přeskupení opět na nepřístupný výraz.

Každý den, musím něco stihnout, dohnat nebo splnit do termínu. Kvůli tomu se stresuji, špatně trávím i spím. Někdy plánuji už natolik dopředu, že začnu vnímat tu každodenní rutinu na týden dopředu. Například, když nastavuji budík na mobilu a ukáže se mi, že za 10 hodin vstávám, tak si jen uvědomím, jak málo času mám pro sebe.

Čas je neúprosný a nedá se zastavit. Ale pojem ČAS jsme si vymysleli jen sami pro sebe. Tím jsme si začali házet klacky pod nohy. V minulosti se čas měřil na roční oddobí nebo průměrný lidský věk. Zvětšením populace, zlepšení technologií a vyšší pracovní výkony, nás donutily měřit na sekundy. Dnes nemáte v práci čas už ani zajít na záchod. Všechno se na vás valí, všichni všechno potřebují hned. Všichni požadují pouze TEĎ HNED. Nic jiného už nikoho nezajímá, nikdo na nic nečeká. Dříve jsem šetřil na model autíčka několik měsíců a těšil se. Když jsem autíčko koupil, radost po čase opadla. Až po letech jsem zjistil, že čekání a touha po něčem je motorem člověka. Čekání a očekávání je to, co vás donutí vytrvat ve svém úsilí. Dnes si objednám cokoliv z celého světa a za několik dní to mám doma. Tím se všechno znehodnocuje.

Čas ale není jen výmysl člověka, je to konstanta, která se nemění. Tok plynutí událostí, osudů a okolí. Přesto se čas dá vnímat několika způsoby a tím ho můžete ovlivnit. Určitě znáte chvíle, kdy vám je příjemně a několik hodin uběhne jako pár sekund. Pokud vám je ale špatně, nudíte se nebo prožíváte muka ( duševní či fyzická ), pak se vnímání času prodlužuje a 5 minut se jeví jako hodina. Tím by se dal teoreticky čas ovládat. Takže pokud prožijete život plný bolesti či nudy, bude vám trvat déle. Je to sice šílená teorie, ale záleží jen na vás, zda chcete profrčet životem s úsměvem nebo žít teoreticky déle. Já se nudím celý život a připadám si na tomto světě 2x déle než mi papírově je.

Příště mám v plánu cestování časem, ale nevím, zda to stihnu. Nemám na to totiž vůbec čas.

Posledních několik let se filmová tvorba topí ve svých vlastních výkalech. Většina se raději podívá na 80. a 90. léta do archivu než aby hledala nové filmy. Není se ale čemu divit, když do kin napochodují pouze romatické komedie, černošské komedie nebo filmy podle komiksové předlohy. Česká scéna sází pouze na jistotu a točí buď umělé vztahové komedie, kde obsadí 99 % české herecké scény ( Trojan, Polívka atd. ) nebo vytvoří komedii, která je více trapná než vtipná. V České republice to ještě pochopím, protože sponzoři v tak malé zemičce nechtějí riskovat. V 90. letech se nebáli riskovat v Hollywoodu ani v ČR. Celý svět zkoušel něco nového, ztřeštěného i vážného. Proto se většina z nás vrací ke starším filmům. Posledních několit let se ale už hraje pouze na jistotu. Tvoří se raději seriály za babku než zajímavé filmy.

Herci a herečky už nemají ani možnost vyzrát, protože stačí jeden neúspěch a pohřbí je i s legitimací. Herec už nemusí mít ani vzdělání, stačí se proslavit v reklamě nebo v nějaké Idol soutěži a přes noc nad jeho fotkou masturbují mladá děvčata. Staří herci se téměř k roli nedostanou a nebo naopak vezmou cokoliv, jen aby si zahráli  ( vidno u Roberta De Nira nebo Bruce Willise ). Je smutné, když vidíte mladou krávu, která přežvykuje v hlavní roli a ve vedlejší vidíte v rohu hereckého toreadora, který měl víc slavných rolí než slečna penisů ve svém nitru. No i když …

Protože se krize díky USA pomalu doplazila do celého světa, tvorba originálu či něčeho výjimečného, byla ukončena. Sází se na jistotu a díky tomu máme v kinech trapné kýčovité filmy, které jsou zaměřené na rodiny nebo bombastičnost . Tím se nic nezkazí, protože dítě musí přijít v doprovodu dospělého. Musí mít popcorn, Coca-colu a sladkou tyčinku. Táta si nakonec dá Nachos a máma alespoň kávu. Vstupenka v multikině stoupá rychlostí ceny diamantů. Zaplatit 1000 Kč za návštěvu čtyřčlenné rodiny není problém. Pokud ale výplaty neporostou několik dalších let a cena vstupenek růst bude, nesmí se producenti divit, že lidé nechodí do kina.

Chápu, že v kinech nemůžou pouštět klubové filmy, ale pouštět jenom levné bláto lidem do huby po čase omrzí. Jděte do prdele s vašimi Alviny a Chipmunky, s Ženami, které mají své dny 32 dní v měsíci i s Rozbřeskostmíváním. A nejlépe nám všechny filmy předabujte, protože už asi ani neumíme číst. Všichni si jen stěžují, jak nestíhají číst titulky a nemají nic z obrazu. Jednoduché = naučte se číst. Chápu, že ze sledování Ulice a Růžové zahrady mozek pomalu odumírá, ale to mě nezajímá. Ještě před 1-2 roky jsem chodil alespoň 1x za měsíc do kina. Dávaly zajímavé filmy, neamerické i typicky klubové filmy. Vše hráli v Cinestaru. Dnes ? Nic.  Ale ani klubová kina už pomalu nemají co hrát. Ne že by nechtěly, ale není co.

Kompletní degradace filmu začala před několika lety, když vycházely filmy, které se nebály ukázat vše. Filmy jako Saw dokázaly, že hnus lidi zajímá. Dříve byly filmy s extrémními záběry dominantou pouze neznámých režiséru nebo asijské produkce. Horory vyrostly na slashery a poté zmutovaly v torture horory či dokonce torture porna. Bez cenzury, bez příběhu. Jenom ty nejbrutálnější záběry a znásilňování v hlavním záběru. Takové tituly míří rovnou na DVD a přesto se jich hodně prodá. Jsou levné a šokující. Přece každý z nás rád večer uvaří šálek čaje, máčí sušenky v horkém nápoji a kouká na svázanou japonku, které amputuje úchylný doktor obě ruce a pak jí pomalinku vyndavá střeva. Obsah střev ( polohovna) jí rozmaže po obličeji a hurónsky se tomu směje. Lidi to milují a jsou jedinci, kteří koukají pouze na tento žánr. Film ale nebyl určen k takovému znásilnění, nebyl určen k takovým extrémům. Jak můžou něco takového vůbec vydat na DVD ? Když si pak čtu komentáře některých recenzentů na CSFD, že film byl výborný nebo že je ani moc nevzrušil a že mučení bylo málo, zůstávám jen prázdně koukat na jejich příspěvek. Filmy vychovávají, ať už chceme nebo ne. Tyto torture odpady ale pouze otupují empatii člověka a po několika shlédnutí to budou brát opět jako normu. Jak daleko zajdou tvůrci odpadu ? Budeme za několik let sledovat mučení 10ti letého děvčete online v Imaxu a pískat nudou ?

Film je jako hudba. Má tolik tónů a nekonečno možností. Každým dnem mne nějaký film překvapí. Pokaždé se dá nalézt něco zajímavého, dobrého, vzrušujícího i poučného. Ale musí to být odpad americké popkultury nebo naopak vřískající Japonka, která si uhryže vlastní prso v soutěži o zmrzlinu ?

Poslední dobou mi vadí mediální hysterie kolem smrti významných osob. Včera zemřel Václav Havel. Byla to významná politická i česká osobnost. Problém je, že teď budeme 2-3 týdny zavaleni všemožnými informacemi o Havlovi. Budeme extrémně zahavlováni. Již dnes mi to leze krkem. Zkazí nám tím Vánoce. Nejen, že budou všichni ve stresu, ale budou i pod tlakem médií.

Plná televize, plné noviny a v rádiu falešní moderátoři falešně mluví, jak milovali Havla ( i když ho osobně neznali ). Lidé, kteří se o něj nezajímali, se o něm vyjadřují aby byli IN. Něco podobného jsem zažíval také u smrtí Michaela Jacksona nebo Stevea Jobse ( Ovšem smrt M. Jacksona mne alespoň zasáhla, protože jsem na jeho hudbě vyrůstal ). Všichni byli najednou největší fanoušci těchto osob. Smrt stala trendem. Zakládají se skupiny, vydávají se biografie, filmy a nová hudební alba. Obrovský bussiness založený na emocích.

Také se vzpomíná na ty osobnosti jen v dobrém. Jak byli vynikající, neměli chyby – maximálně se objeví kritika na pana Havla, že ráčkoval nebo se přeřekl. Vzpomínání na mrtvé jen v dobrém, já vím, ale přesto je to neobjektivní od tisku. Je to nechutná módní vlna. To neříkám z nenávisti, ale vrtají nám šrouby do hlavy a vytváří umělou hysterii. Včera se například sešlo na Václavském náměstí cca 1000 lidí. Novináři to vyfotili rybím okem a z ptačí perspektivy ale pod úhlem = fotka tak vyvolala dojem, že jsou tam tisíce lidí. Každý normální člověk ale pozná, že to zveličují. Nebaví mě ty jejich tvorby senzací. Tuto fotku pak měli na každém webu. Vyvolávalo to dojem, že tu je další sametový pochod. Média jsou ubohá.

Například můj otec přišel včera se slzami v očích a oznámil, že pan Havel je mrtev. Byl to pro něj politický idol. Byl to pro něj bojovník za demokracii, protipól arogantního Václava Klause. Jenže jak čtu kolem a kolem, nebylo to zase tak čisté, jak to vypadalo. Většina v nové vládě po převratu byli zase jen členy KSČ. To Václav Havel povolil konání Václava Kluse a jeho kuponovou privatizaci. To znamená, že ani pan Havel nebyl úplně bílý. Přesto to byl morální vzor ( i pro mne ). Nehodlám se ale hystericky svíjet na Václaváku. Už aby bylo odhavlováno.

Ponožky mají v mém životě speciální místo. Nemám je rád a snažím se je nosit minimálně. V létě chodím naboso a pouze v pantoflích. Jakmile v září zafouká melancholický vítr podzimu, tak si povzdechnu a padne na mne smutek. Opět bude sníh, nudné Vánoce a budu muset nosit ponožky.

K pohodlnému životu je ale potřebuji. Každé ráno ve spěchu hledám v prvním šuplíku nějaký vhodný pár. Vždy naleznu rozdílnou dvojici a to velikostně i barevně. Pokud se mi poštěstí, tak zjistím že na konci na mne mrká malá dírka, kde vykukuje nehtový domorodec. Jako si dívky přejí nekonečný šatník, já bych si přál nekonečnou zásobu kvalitních ponožek, které jsou spárovány. Spárování je další věc, kterou považuji za trest. Hledat ve vypraném prádle dvě stejné ponožky a balit je do sebe je jako skládat Puzzle z 2000 kusů.

Tyto rukavice na nohy se snažím vybírat bavlněné s minimálním obsahem umělého vlákna. Nejlevnější bývají velmi slabé a nesají pot = nohy vám začnou smrdět, že i důchodci se za vámi začnou otáčet. Ponožky vybírám, aby odpovídaly velikostně, nestahovaly a tím neškrtily kolem nohy. Nosit celý den těsné ponožky, které vám zapříčiní špatně prokrvené nohy, má rád pouze sadista.

Ponožky vám na konci dne všechno vrátí. Sundáváme pouze v koupelně se štítem a umělými rukavicemi. Pokud si neměníte ponožky denně, nesmíte se divit, když po dvou dnech začne bavlněné vlákno řídnout. Rozklad je v tomto případě zcela pochopitelný. Tak si je prosím měňte, děkuji.

Ve středu jsem v práci vše dokončil. Dokázal jsem to ! Mám před sebou 4 dny volna bez práce. Koupil jsem dvě nové hry na ps3 a jel domů s pocitem duševní rovnováhy, kterou mají jen tibetští zenoví mistři.

Několik kilometrů před domovem v autě cosi cvaklo a otáčky v autě nechtěli klesat. Jakkoliv jsem přidal plyn, přeřadil nebo čekal, stále se otáčky nechtěly vrátit na standardní hranici. Nedávno jsem zaplatil za opravu auta 5 tisíc, ale proč bych neměl platit znovu že ? S pocitem lehké nervozity jsem auto zamkl, zavolal opraváři a objednal se na opravu. Nenechal jsem se zvyklat a vešel do svého pokoje. Sednu do křesla k pc ( ještě v bundě, s batohem a výrazem člověka, který 3 měsíce neviděl počítač ) a v klidu brouzdám. Zapnu TV + ps3, abych si mohl zahrát novou hru … “ Ethernetový kabel nebyl připojen, prosím zkontrolujte připojení !!! “ Přehodil jsem kabel v modemu do jiného LAN portu. Nic. Trochu mi zaškubalo v pravém oku, ale stále jsem jen s povzdechem vše vypnul, postěžoval si s přáteli na Mumble a šel spát.

Vydatně jsem se vyspal, chutně posnídal a s vidinou lepšího dne, vyrazil na nákup do Hradce Králové pro nový síťový kabel. Přijedu do Tesca, nakráčím do sekce elektroniky, ale nemohu najít. Po dotazu, k asi 15ti letému prodavači, mi bylo jasné, že zde mají maximálně baterky do vibrátoru místních paniček. Zašel jsem do Datartu a zde koupil přímý síťový kabel 5 a 10 m ( jistota je jistota ). Přijedu domů, zastrčím kabel a nic. Stále stejná fašistická hláška bliká na můj napnutý výraz. Volám Silencerovi. S nadšením mi zvedl telefon a hlasem otroka mi 9x radil čím by to mohlo být. Nakonec došel k závěru, že modem D-Link dosloužil. Poděkoval jsem za trpělivost a vzkázal mu, aby pozdravoval Anetu ( je to slušnost ). Kde chcete 17. listopadu koupit modem router ADSL 2+ ? Naštěstí v TS Bohemia měli otevřeno. Zavola jsem na prodejnu a zeptal se, zda mají otevřeno. Bylo mi odpovězeno, že pokud se mnou pán právě mluví, tak mají opravdu otevřeno ( měl opravdu velice lehký ironický tón ). Potvrdil mi, že moje zboží je přímo na prodejně a mohu přijet do 18:00. Koupil jsem dokonce zcela stejný typ modemu, napojil a internet proudil počítačovýmí vnitřnostmi jako zběsilá kobyla tunelem. Nazi hláška z ps3 zmizela a mne zalil pocit uspokojení. Neštěstí zažehnáno.

Protože jsem cca 53 let neuklízel, chytil jsem koště a chtěl vytřít. Násada se uvolnila a já držel v ruce pouze tyč jako šaolinský mnich při tréninku. Ta mrcha se vrátila, cítil jsem smolný zápach v pokoji. Pokoj jsem dotřel, skočil na záchod a spláchl. Záchod se z části ucpal. Nic vám neznechutí den, jako vidět svůj výtvor ve slow motion a v detailu na vrchu mísy. Fekální Matrix jsem zneškodnil Zvonem osudu. Zcela vyčerpaný jsem se ponořil do vany a tam nastolil rovnováhu duševna.

Do konce dne zbývá cca 7 hodin, již se nemůže nic stát …

Děti se rodí ošklivé, zatím na to tak nahlížím, protože nejsem rodič. Pokud by se mi ale dítě opravdu narodilo, tak budu ovlivněn city a rodičovskou vazbou = to pohled (snad) změní. Dítě se narodí pomačkané a od krve, to ale není podstata té ošklivosti. Nikdy jsem k malým dětem neměl vztah. Musíte na ně dávat pozor. Když se pokakají, tak to všichni oslavují – viděli jste snad v dospělosti oslavu nad pokakaným čtyřicátníkem ? Gratuluje mu někdo a líbá ho na prdýlku ? Ne. Pokud myslím malé děti, tak 1-4 roky. Nemají ještě naučené žádné základy společenského chování ( není myšleno pozdrav ani stolování ). Někde uslyší sprosté slovo a začne jej používat. Zajistí si tím pozornost a to se mu líbí. Dítě je bezprostřední a dokáže popsat u vánoční tabule, že strýc Karel vlezl do jednoho auta na parkovišti a to auto se tak hezky houpalo. Poté vystoupila maminka. Jsou drzé, křičí, jsou sobecké. Poslední dobou jsou i velmi nevychované. Vzniká to trendem mít pouze jedináčka – způsobeno hlavně ekonomickou zátěží, které dítě představuje.

Ve věku 5-12 let jsou děti v tom nejrozumnějším věku. Ještě nejsou zkažené, dívají se na svět jako na jednoduchý krásný prostor plný pevných pravidel, které si přečetli v encyklopedii světa. Jsou jako houby, nasávají znalosti, rychle se poučí z vlastních chyb. Když se pro něco nadchnou, tak to dokážou a nebo zemřou. Nic jim nezabrání. Největší duševní rozkvět a přerod dítětě v dospělého člověka.

Následuje puberta a ta svojí arogancí a hormonálními údery zcela změní osobnost. Vše, co se naučili před pubertou, většinou zahodí a ještě se tomu smějí. Všichni jsme to zažili. Veškeré návyky, které vstřebávali jako osobnosti, zahodí pryč a hledají společnost, dav, sounáležitost, pocit sdílení. Jen silné osobnosti si udrží svoje já a nezblázní se v tom věku.

A pozitivní ponaučení ? Děti jsou ošklivé pouze fyzicky, dorostou a stávají se z nich duševní zrůdy.

*** Za tohle budu od všech rodičů kamenován, ale nezapomeňte, že už jste emočně a rodičovsky ovlivnění. Já se na to dívám pouze svým nezdravím sobeckým pohledem.

Cíl ? Ikea Brno. Důvod ? Nevím.

V 11 hodin jsem přijel do Ikey a protože kroucením volantu vyhládne, musel jsem se ihned stravovat. Objednal jsem si plněné taštičky se špenátem. Jídlo jsem si s dobrou náladou odnesl ke stolu, usadil se a začal ochutnávat. K mému údivu jsem v jídle objevil 5 cm dlouhou třísku z masivního dřeva. Již dříve jsem přemýšlel nad tím, co dělají s neprodejným nábytkem. Všude se pyšní, jak recyklují a jsou šetrní k životnímu prostředí. Nyní je mi jasné, že jsme součástí jejich recyklace. Dle příchutě omáčky odhaduji moje jídlo vařené ze základu příborníku FÖRHÖJA. Možná se vám zdá recyklace dřeva s kombinací jídla drastická, ale máme tu krizi – kdo se nepřizpůsobí, zahyne.

Po vydatném celulózovém obědě jsem vyrazil na toulku nekonečnou Ikeou. Ihned jsem narazil na celou rodinu ruských cizinců ověšenou zlatem = ruská mafie. Po chvíli mne míjela rychlá matka s rychlou dcerou. Zvedl se dokonce i vítr a některé nápisy se mihotaly ve vzduchu jako letní lampiony. Supermatka udávala rytmus hlasitým pokřikem: “ Dem, dem, dem !!! “ = naštvaná samoživitelka. Potkal jsem i pána, který držel ve své mužné paži malého kabelkového pejsánka. Byl trochu vyplešatělý, trochu bříško, brýle a sladký výraz = pedofil. Po několika metrech jsem vyhledal židli a pozoroval kolemjdoucí. Naproti se usadilo malé dítě a koukalo. Začal vyrovnaný souboj očního přetlačování. Dítě se s mladistvou nerozvážností odhodlalo na přímý útok. Jeho výpad jsem vykryl pravým obočím a nechal útočníka vysílit. Udýchaný vyčkával. Přešel jsem do protiútoku a mocným očním výpadem jsem vyvíjel tlak. Dítě odvrátilo zrak a s pocitem studu odešlo za maminkou = posera. Kdo mě zná, tak ví, že ze mne vyzařuje štěstí a láska. Můj sluníčkový výraz každého rozveselí. Paní, která se s úsměvem procházela, vypadala šťastně. Jakmile se ale podívala na mne, její tvář zkameněla a ihned zvážněla = nevyrovnaná hysterka. Po mé levici opravoval zásuvku zaměstananec s logem IKEA na tričku. Zásuvku opravoval nesmyslně dlouho a jen se schovával před dotěrnými lidmi. Přesto se našla jedna odvážná mladá slečna a požádala o pomoc. Znechuceně odložil kladivo a kráčel jí vyhovět = líný hajzl. Ženský křik na celé oddělení: „Tu poličku doděláš dneska ! Nemám, kam dávat plýny ! “ = žena postihnutá tzv. “censored“ syndromem. V sekci pohovek a křesel si sedly dvě slečny do křesel. Smály se své dovednosti sezení. Žasl jsem nad jejich zkušenostmi v sezení = náctileté kozy ( není myšleno jako část ženského těla ). Před odchodem jsem navštívil toalety. Močím a v tom jsem uslyšel zvuk, který každý z vás zná. Zvuk se ozýval z jedné kabinky a zněl jako pád golfového míčku do záchodové mísy. Z kabinky volal udýchaný otec na svého syna, který si právě myl ruce, aby na něho počkal venku. Obdivoval jsem jeho techniku dýchání při provádění potřeby s kombinací peskování svého dítěte = dokonalý otec, kvalitní plíce. Má procházka zábavním parkem jménem Ikea dospěla ke konci. Naštěstí netrpím xenofobismem a nejsem zaujatý vůči jiným. Zprostředkoval jsem čistě objektivní pohled na lidi kolem mne.