Neřešitelné!

Po kom budeme pojmenovávat nové ulice?

ulica_ca_01Čím déle chodím po světě, tím více hledám ty současné pozitivní vzory a osobnosti. Ty idoly, ke kterým mohu vhlížet v hodinách slabosti. Z minulosti znám mnoho osobností, které se staly vzory – byli to panovnící, lékáři, dokonce politici, filosofové, generálové a jiní. Po nich se pojmenovávaly ulice a tiskly s jejich podobiznami poštovní známky. Celosvětové války se už (naštěstí) také nevedou a proto nemusíme nazývat nové ulice po osvoboditelých atp.

Nyní je období relativního klidu, prosperity. Technologie jsou na vzestupu, v mobilech máme celý svět a přesto mi tu něco a někdo chybí. Místo, aby se glorifikoval vynálezce či doktor, který zlepší náš život a byla po něm pojmenována ulice, tak za týden upadne v zapomnění a stane se slavnější ochechule, která se vystavila svou nahou fotku na sociální síti a ženy se podle ní ostříhají nebo oblékají. Svět se stal díky internetu ještě rychleji povrchnějším a konzumním a já si říkám, zda za pár let nepůjdu se svou rodinou Pokémoní ulicí a poté ostře nezabočím ulicí Kim Kardashian nebo to nestřihnu kvůli nákupu boční uličkou přes náměstí Dominiky Myslivcové. Po nákupu pošlu babičce dopis s poštovní známkou na níž bude nejnovější Iphone 7 nebo Galaxy S7 (ta s Iphone 7 bude samozřejmě dražší). Děti se mě budou ptát, kdo byla ta Kim Kardashian a co udělala tak významného a já jim vlastně ani nebudu mít sílu vysvětlit, co to bylo za povrchního a zbytečného člověka.

Vždy, když se volí v médiích osobnosti, tak tam máte z novodobých dějin pouze nejmladšího Václava Havla a pak už nic. Nebo sportovce, který něčím hodil nebo byl rychlejší, ale svět nám k pozitivnímu nezlepšil ani se o nic nezasadil. Takže 25 let pusto a prázdno. Nebo je to jen dobou a skvělí lidé jsou všude kolem nás? Třeba ano, ale já je nevidím.

Je pátek! Chápeš?

HappyÚderem poslední minuty v práci zavírám dveře a nastává ten magický okamžik – pátek odpoledne. Cestou domů jsou cítit pozitivní vibrace. Potkávám lidi s úsměvem. Tento krátký čarovný časový úsek ovlivňuje všechny: ženy dosahují orgasmu na jeden dotyk, na poště nejsou fronty, v marketech vracejí na stravenky, důchodci neblokují cesty, ženy zvou muže u baru na panáky a venku svítí Sluníčko. Ó ten krásný pátek!

Co se to stalo se světem? Všichni jsou omámeni tím několikahodinovým obdobím jara v týdnu. A já také. Šlapu si to po chodníku a chtěl bych všem dát najevo, jak je mi krásně. Směji se jako prdelaté sluníčko na všechny strany. Moment něco je špatně… Jenže ono jim je taky krásně a dokonce se smějí – co tím sakra sledují? Proč je jim také hezky a ne jen mě samotnému? Tak to tedy ne! Když už láska a smích, tak ne pro všechny, ale jen pro mě. Proč by na dobrou náladu měli mít nárok všichni? Nespravedlivost světem vládne a bohužel dnes jsem to pocítil všude kolem sebe. Každý nuzák, každý obejda a i ta nehezká slečna s větším pravým uchem jsou dneš šťastní, že mají volno. To je nefér a měl by někdo nastolit pořádek. Jakto, že nepracují do večera a o víkendu mají dokonce také volno? Co to je? Jak se mohla tato pozitivní společenská rakovina rozvinout do takového stádia? Pátek mi začíná lézt krkem. Už to není jen pro vyvolené, ale jak jsem někde zaslechl (takový drb), tak snad se tato výhoda uvolnila pro všechny. Neslýchané. Tohle se bude muset regulovat a prodávat jen těm „lepším“ lidem. 10 dkg smíchu a pocitu svobody prodáno tamtomu pánovi v druhé řadě za dva tisíce. Kontrola musí být. Lidé se nemůžou svévolně smát a mít dobrý pocit, kam bychom došli? To by ještě scházelo.

Aby bylo jasno, ode dneška, když se budu smát já, tak již nikdo v okolí nesmí. Je to srozumitelné i vám tam vzadu? Zkurvené pátky…

Slečna, krabice, zvědavost

Quest_box

Jel jsem v autě a zastavil jsem na semaforu. Naskočila červená. Byl jsem unavený z práce a má pozornost byla velmi špatná. Vedle mně v pruhu stálo další auto, u přechodu čekalo několik lidí a blízko stála pošta. Z té budovy najednou vyšla mladá dívka. Byla křehká, hubená a nesla obrovský balík.

Sledoval jsem jí očima celou cestu z úřadu, přes přechod i na chodníku. Bylo to fascinující, protože únava byla pryč a já chtěl vědět za každou cenu, co je v tak ohromném balíku! Zjistil jsem, že ji sleduje i řidič vedle mě a dokonce i lidé na přechodu. Dívka ten balík nesla s námahou, bylo to jako zjevení, jako ženská verze Ježíše Krista (akorát bez Ježíše a bez kříže). Napětí bylo ve vzduchu a snad každý, kdo to sledoval, měl chuť zjistit, co se v něm nachází. Co si tak mladá slečna mohla objednat? Proč nám to neukáže? Proč tak spěchá? Sám jsem jednu chvíli chtěl vyskočit z auta, vytrhnout jí balík z ruky a roztrhat lepenkový obal. Ta zvědavost byla v té chvíli neukojitelná. Přitom taková maličkost a kolika lidem v tu chvíli zvýšila tlak.

Naštěstí jsem se na poslední chvíli ovládl, nasadil opět vyrovnaný výraz a sešlápl plyn, když naskočila zelená. Stačilo málo a tu dívku bychom roztrhali jako psi při krmení (a to se jednalo pouze o balík). Lidská zvědavost je neukojitelná a toto byla ukázka její síly. Kdyby všechny drbny a všichni vyzvědači přetavili svou energii na něco lepšího, máme na Zemi ráj. Na druhou stranu je lidská zvědavost i silným impulsem a žene lidstvo vpřed v jeho bádání, objevování, vynalézání. Bohužel ta primitivní zvědavost má ale stále větší přitažlivost. Co to vyhodil soused do popelnice? Hele, Maruš, tamhle jde ta tvoje kamarádka a není s manželem! Staráme se o vše možné, chceme vědět o všech, ale o sobě víme málo.

Ponožkové dilema

dirty-sock

Do dnešních dnů jsem žil ve velké lži. Chodil jsem po této planetě zcela zaslepen a podveden. Byl jsem naivní a dlouho jsem nechápal smysl mé existence. Svět byl bez této kruté pravdy tak krásný a jednoduchý. Přesto jsem rád, že jsem se toto veřejné tajemství dozvěděl. Někdo na to nepřijde celý život a já mu vlastně jeho nevědomost závidím.

O co vlastně jde? Zcela náhodou jsem se bavil minulý týden s jednou osobou. Rozhovor byl normální. Časem jsme přešli na téma ponožky. Já, patřící mezi tvrdé jádro „klubíčkářů“, jsem žil v domnění, že každý z lidí na této planetě vezme pár ponožek a při skládání je spojí a sbalí do klubíčka. Dotyčná osoba mi tiše pošeptala, že existují i bezvěrci, kteří páry ponožek pouze skládají a nebalí. Okamžitě jsem hrůzou vykřikl a strčil do toho buřiče. Nemohl jsem vystát takové rouhání. Přece nemůže nikdo tak zvrhlý existovat. Proč by to dělal? Proč by byl tak nepraktický a podlý? Co by z toho měl? V hlavě se mi to točilo a já se nemohl uklidnit. Nemohl jsem akceptovat tak extrémní úchylku. Ven se nořily otázky a já je chtěl okamžitě zodpovědět. Dotyčný ale neznal detaily a pouze tvrdil, že tito lidé vypadají jako běžní kolemjdoucí. Nelze je rozeznat, nelze je identifikovat v davu. Jsou mezi námi a jejich počet stále roste. Ve spolku „skládačů“ jsou běžní lidé, vysocí podnikatelé a dokonce i několik politických špiček. Tajná organizace, která se každým dnem stáva vlivnější. Běhá mi z toho stále mráz po zádech. Chodí mezi námi, dýchají stejný vzduch, kupují si stejné jídlo. Už nikomu nevěřím. Během pracovních cest spolusedícím tajně prohledávám zavazadla a hledám jejich ponožky. Jakmile najdu klubíčko, tak si oddechnu. Bohužel, několikrát jsem objevil složené ponožky a musel jsem okamžitě nahlásit bezvěrce místní policii. Tito extrémisté byli poslání do převýchovných táborů. Minimální sazba je 20 let. Zde by se měli naučit skládat ponožky do klubíček i poslepu a to i bez pomocí rukou.

Světový terorismus ponožkových bezvěrců je nezastavitelný. Bují v každém státě a rozlézá se jako rakovina. Naštěstí naše organizace NSSK (Národní Strana Sociálních Klubíčkářů) sdružuje lidi stejné myšlenky. Mnoho nových a mladých členů nám pomáhá bojovat proti této nemoci. Přidej se k nám – dej se na stranu dobra. Za přihlášku dostaneš ručně sbalené klubíčko kvalitních ponožek a jedny gumové rukavice na intimní prohlídku podezřelých.

BOJUJ ZA VLAST A ZA LEPŠÍ PODMÍNKY. ČEKÁME PRÁVĚ NA TEBE!

Uncsa_point

Moje sestra je emocionální upír!

vamp_teetsis

Jsou lidé, kteří mohou žít v životě sami. Jsou lidé, kteří potřebují žít s druhou polovičkou. A pak jsou ojedinělé případy, jako moje sestra, která musí stále z někoho vysávat životní energii a emoce. Chodící vysavač na emoce, který nikdy nepřestane, i kdybyste mu vytrhli kabel ze zásuvky.

Zdědila toto prokletí po mé babičce (z otcovy strany, levého rodu, pravé větve, 3. zásuvka, 2. koleno, 15. generace, 6. korouhev, 12. ulice vpravo…). Bohužel, již moje babička není mezi námi, a tak moje sestra převzala žezlo. Nyní je ona hraběnkou všech emocionálních upírů a upírek v tomto kraji. Doma má od každého člena rodiny uřízlé pramínky vlasů schované v zásuvce. Před spaním si od každého svazku vytrhne jeden vlas, spolkne a zapije rozpouštědlem. Udržuje ji to tak mladou. Na stěně má všechny skupinové rodinné fotky seřazené podle datumu pořízení. Ve sklepě uchovává všechna fotoalba (asi 150 krabic). Nedávno si na záda nechala vytetovat náš rodokmen o velikosti 1×1 m. Padly na to 2 kbelíky inkoustu a zemřeli přitom dva tatéři. Včera jí přivezli z Japonska kopie našich já ve formě figurín s pravými vlasy, téměř lidskou pokožkou a pravými nehty (i se špínou za nehty). Na povlečení si nechala natisknout rodinnou fotku z dětství. Dokonce i na toaletním papíře nás trhá po kusech a poté hází zmuchlané do mísy.

Sice od nás bydlí 178,3 km, ale to jí nebrání nás navštěvovat každý druhý den, volat každou hodinu a posílat stovky fotek, co ten den pořídila (už jsem její email zařadil dávno do spamu). Když přijede k nám, tak se cítí jako na nebesích. Vrávorá a je nafetovaná domácím fetišem. Někdy nám krade potají talíře nebo skleničky, kterých se dotkneme a pak si je vystavuje ve své rodinné komnatě emocí. Jakmile se na ni nesmějeme, tak se nás okamžitě ptá, co se nám stalo. Jakmile nemáme roztáhlý úsměv od pravého ramena k levému loktu, tak jsme podezřelí. Nekouká na nás při rozhovoru jako normální člověk, ale celé její já se snaží zapamatovat ten okamžik a saje do sebe tu naši energii. Naschvál různě reaguje, aby z nás vytáhla ty nejvzácnější pocity. Miluje hlavně pláč a smích. Několikrát jsem ji nachytal, jak běhá u nás v noci po kuchyni a do igelitové pytle chytá rodinný vydýchaný vzduch. Když jí podám ruku, tak si ji týden nemyje a pro jistotu si oskenuje dlaň přes kopírku na památku.

Její významnou etapou života je výchova jejího syna Honzy, kterého prostě musela pojmenovat po mně. Psa například pojmenovala po mém otci a kočku po mé matce. Vždy s ním přijede na návštěvu a my ho musíme chválit. Honzík pohnul ručičkou a musíme ho hned vyfotit. Honzík se pokakal a detail takového geniálního výtvoru se musí zvěčnit. Jakmile nám dojdou slova s pochvalami, začne natahovat a nakonec se zhroutí. Obviní nás, že ho nemáme rádi a že už nikdy nepřijede. Snažíme se jí vysvětlit, že po 12ti hodinách už nemáme energii na pochvalná slova. Nakrkne se, ukradne použité osahané nádobí a odjede rychle autem. Máváme za ní a modlíme se, aby dostala chřipku, aby alespoň jednou vynechala rodinnou návštěvu. Přejeme si tak zbytečně, protože víme, že přijede zas. Musím končit, dnes má opět přijet a je tu hodně nádobí, které jsme osahali.

RSS MrPierc Twitter MrPierc Pinterest MrPierc
Intimní anketa

Kam chodíte na záchod?

View Results

Nahrávání ... Nahrávání ...
Piercova žena týdne
Piercova žena týdne

Sienna Miller – herečka

Naposledy jsem viděl

Starší hodnocení na ČSFD »

Bannery
Spisovatelské střevo rc4 blog Silencer blog SBOREZ.cz ZkuSMO.cz Vachi : Další blog, kterej drží hubu, drží krok AGREGÁTOR BLOGŮ ! Zahradní železnice Běleč Apinův kekel MovieScreen.cz NaFilmu.cz Osobní blog Dominika Fryče Jak psát web
„Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.“ Mark Twain