Neřešitelné!

Boj s každodenními maličkostmi

Smile and crySmile and crySmile and cry

Každý den na ně narážíme. Jsou to malé pastičky, které jsou připraveny za rohem a zákeřně zaútočí vždy v tu nejnepříhodnější dobu. Je to naschvál nebo osud? Plánoval to někdo nebo to je odplata za nepozornost? Někdy nad tím mávnu rukou a někdy z toho šílím. Vyřval bych si hlasivky a stejně by to nestačilo pro popis těchto malých naschválů. Snažil jsem se těmto nášlapným minám často vyhnout, ale další den jsou opět položeny. Pokoušel jsem se je minimalizovat a každé ráno si vštěpoval červené vykřičníky do hlavy, plánoval jsem postupy, taktizoval, ale všechno marně. Nelze je vymýtit a člověk se s nimi musí naučit žít. Někdy mě to dokonce pobaví a musím se smát svojí blbosti a zbytečné agresi. Patří to k životu ať už chceme nebo ne.

Všichni tyto příhody jistě moc dobře znáte. Zkusím zde vypsat ty nejpalčivější případy. Pokud máte také nějaké, tak se je nebojte připsat do komentářů. Jistě nejsem pouze já, kdo se denně pere s takovými překážkami. Seznam bude sloužit pro naše budoucí generace a snad jednou najdou systém, jak se těmto otravným pastem vyhnout. Bude to těžké, ale pokud se všichni semkneme a budeme pracovat společně, tak to dokážeme. Možná to zní jako nedůležitý směr, ale sami si spočítejte kolikrát za den řešíte takové situace. Další Nobelovu cenu za mír mám příští rok v kapse.

 

chees_grr

 

Seznam každodenních maličkostí:

1) Druhá ponožka není k nalezení. Včera tam ležely obě.

2) Toaletní papír došel. Sedím na míse a nechce se mi zvedat a už vůbec ne přetrhávat ten vrchní papírový obal nového toaleťáku.

3) Ranní snídaně s jogurtem. Lžička se samozřejmě namočila do jogurtu až k rukojeti. Samozřejmě jsem na ní šáhl a rozmazal jogurt mezi ostatní prsty.

4) Lehnu si do vany, pěkně se naložím. Když si chci umýt hlavu, tak šampón je alespoň 3 metry od vany a já musím vylézt.

5) Spokojeně procházím kolem rohu a kopnu se do malíčku. Krásný den se mění v peklo. Dobrá nálada je pryč.

6) Kam se poděla moje oblíbená lžička?

7) Proč se vrchní obal od jogurtu nikdy nestrhne celý?

8) Včera se mi nechtělo tankovat benzín do auta. Měl jsem spoustu času, ale neudělal jsem to. Dnes spěchám a dochází benzín. Budu muset někde natankovat. Proč jsem to neudělal včera?

9) Když poslouchám píseň v rádiu a úzkostlivě čekám na oznámení interpreta, protože si mi líbí, tak během oznámení na mě začne vždy někdo mluvit. Poté už název nikdy neřeknou.

10) Dnes je něco důležitého a já potřebuji vypadat dobře. Na návštěvu přichází rýma, jebáky, fleky na kůži nebo odřený obličej.

11) Chce se mi čůrat, ale nechce se mi z vyhřáté postele. Počkám ještě chvíli a určitě to přejde. Spánek je 10x přerušovaný za noc. Stejně tam nakonec musím jít.

12) Kontroloval jsem si poklopec před několika minutami a jisto jistě je zapnutý. Pro jistotu ho ještě jednou překontroluji. Při kontrole vyjde nějaká dívka z poza rohu.

13) V noci se probudím a mám velkou žízeň. Pet láhev s vodou je prázdná.

14) Přepadl mě ukrutný hlad a chci si uříznout chleba. Vytáhnu ten nejtupější nůž.

15) Zrovna mi někdo něco řekl z očí do očí. Odvětil jsem normálně. Během cesty pryč si vymýšlím neskutečné skvělé odpovědi. Vštípím si do paměti, že příště mu to natřu. Nikdy se tak nestane.

16) Spěchám na záchod a rychle si chci nazout pantofle. Jedna je obrácená a druhá otočená vzhůru. Sice jsem schopen postavit dům, ale pantofle si nenasadím.

17) Když někdo do kolektivu přitáhne malé dítě, tak se na něj všichni smějí a ono na ně. Když uvidí mě, tak se zalekne. Když se na něj snažím usmát, tak se rozbrečí.

18) Vytáhnu příborový nůž a namažu si chleba. Příbor namočím do dřezu. Za chvíli se vrátím a namažu si další chleba a musím použít další neposkvrněný nůž. Při pátém krajíci došly všechny příborové nože.

19) Kdo zase nakřivo a pod idiotským úhlem seřízl máslo? Takhle si nemůžu ukrojit krásný plátek, ale jakýsi mnohohran, který nelze rozetřít.

20) Jsem pravák, ale nějakým záhadným způsobem si klíče od auta vždy dám do levé kapsy. Když přicházím na parkoviště a nákup držím v levé ruce, tak pravou rukou nejsem schopen šáhnout do levé kapsy. Musím si přendat nákupní tašku z levé ruky do pravé a levou rukou klíče vyndat. Poté musím zase tašku dát do levé ruky a konečně pravou rukou odemknout. Chirurgická operace dokončena.

21) U pokladny už snad posté odpovídám, že nemám jejich klubovou kartu a nejsem členem. Nechci kartu. Ano, vím, že má samé výhody. Nechci. Ne, nechci tyčinku ve slevě ani baterky. Nechci, děkuji.

22) Ohřeju si párky a na talíř si dám dvě lžičky hořčice. Co nejdále od hořčice dám ohřáté párky. Během přenosu talíře se oba párky namočí do hořčice. Jsem znechucen a zklamán.

23) Mám hodně oblečení, ale bohužel právě moje oblíbená mikina je v prádle. Nechci si na sebe brát to ostatní. Cítím se v tom neoblíbeně.

24) Když se na sebe dívám v zrcadle doma, tak vypadám dobře. Jakmile se zadívám do zrcadla v supermarketu, tak se zhrozím. Raději se už, tam venku, do zrcadla nekoukám.

25) Tuba od zubní pasty je sice už na oko prázdná, ale dokázal jsem z ní ještě kousek vymáčknout. Takto jí používám ještě několik dnů a zdá se, že má skryté nekonečné zásoby. Když už si na to zvyknu, tak ráno pasta dojde – její zdroj vysychá. Jsem smutný.

26) Dávám si med k čaji. Je tekutý. Mohu se snažit jak chci, ale stejně mi ukápne na oblečení nebo nejlépe na nohu či ruku. Ještě si na tu skrvnu šáhnu a celý se zalepím. Když to kápne na chlupy na ruce či noze, tak to ještě rozetřu a přitom si málem všechnu tu srst utrhnu. Proklínám svět, proklínám bohy nade mnou a cítím se podveden. Přemožen a ponížen hloupým medem.

27) Jdu v davu. Jde přede mnou krásná žena a tak jí nenápadně sleduji – její krásné nohy, boky, celkovou postavu. Dělám to nenápadně. Otočí se a podívá se mi přímo do očí. Chytila mě při činu. Ona to ví, já to vím. Cítím se jako největší úchylák.

28) Když někam spěchám, tak je čaj ještě příliš horký – nedá se pít. Když mám čas, tak mi vychladne – nedá se pít.

29) Támhle mi spadnul šroubek. Spadnul přímo támhle k té noze u stolu. Šroubek tam ale není, zmizel. Není možné, aby se někam zakutálel, protože to je u zdi a je tam pevná podlaha. Přesto jsem šroubek nalezl až několik metrů od daného místa. Nikdo neví, jak se tam dostal.

30) Když se na stole objeví jídlo, které miluji, tak je ho málo. Když se na stole objeví jídlo, které mi nechutná, tak zbylo ještě 25 porcí.

Zkušenost s nezaměstnaností mi změnila život k lepšímu

job_extreme

Proč?

Z předešlé práce jsem odešel z osobních důvodů a také kvůli pocitu vyhoření. Věděl jsem, že určité věci tam nikdy nezměním a ubíjelo mě to. Stával jsem se podrážděnějším, více vynervovaným a duševně nespokojeným. Než se trápit, tak jsem si řekl dost. Neměl jsem naštěstí žádné finanční závazky, které by mě nutily zůstat na místě a mohl jsem bez starostí za sebou zavřít dveře. Bylo to nádherné a osvobozující. Cítil jsem se jako by mi někdo z nohou odřízl velké závaží. Měl jsem představu, že po 5ti letech praxe nebude problém sehnat podobnou práci ihned. Mýlil jsem se pouze o 1,5 roku.

 

Úřad práce by se měl přejmenovat

Hned první den v nezaměstnanosti jsem se musel zaregistrovat na Úřadu práce a vyplnit několik dotazníků. Vše je dnes možné stáhnout přes jejich webové stránky a vyplnit doma. Bohužel, na místě mi řekli, že tam mám jednu chybu a místo opravy od asistentky a přepsání červenou propiskou, jsem musel vyplňovat všechny papíry znovu. Bylo to otravné, ale bylo za chvíli hotovo. Asistentky se chovaly velmi mile a byly nápomocné. Na to si nemohu stěžovat. Pokud se chováte slušně, tak i ony mají stejný přístup. 5 měsíců jsem dostával podporu v nezaměstnanosti a bylo mi dobře. Odpočinul jsem si a mohl se soustředit na hledání nové práce. Hledal jsem pravidelně pracovní příležitosti, ale bez úspěchu. Na ÚP jsem vždy potvrdil, že práci hledám, předložil seznam pozic a tím bylo hotovo. Schůzka většinou každé 2 měsíce – dostal jsem rady, že nesmím přestat věřit v naději a snažili se mi vyjádřit duchovní podporu. ÚP vám nesežene práci, jak jsem si i já bláhově myslel. Jedná se spíše o „evidenční úřad“, kde dostanete 5 měsíců podporu v nezaměstnanosti, rok za vás platí na důchod a po celou dobu registrace platí zdravotní pojištění. Práci musíte hledat sami, protože asistentka maximálně vybere několik inzerátů a pošle na místa, kam byste normálně nešli. Donutí vás dojít na pohovor díky doporučence, kterou musíte od zaměstnavatele potvrdit. Pokud nesplníte, vyškrtnou vás z evidence a vše si musíte platit sami. U mě toto naštěstí začali praktikovat až nyní ke konci. Celkově jsem vděčný Úřadu práce za to, že mi pomohl, ale čím déle jsem tam chodil, tím více jsem se děsil jejich pohovorů a jejich spílání o tom, že se málo snažím a že jsem opravdu neschopná výjimka. Připadal jsem si někdy jako malé dítě, kterému chtějí namluvit, že pouze ono je neschopné. Bylo mi řečeno, že nesmím posílat jen emaily s životopisy a musím přímo do terénu a zvonit po firmách. Když jsem asistentce vysvětlil, že dneska nikdo nechce osobní kontakt a musí se vyjednat schůzka (a ta je, až pokud postoupíte do užšího výběru životopisů), tak na mě koukala jako na rebela, který se jí snaží svrhnout ze židle. Oni tam žijí úplně v jiném světě. Práci mají jistou, protože nezaměstnaných bude vždy mnoho. Ze začátku se na mě asistentka usmívala, ale čím déle jsem tam byl, tím více mnou opovrhovala. Už jsem byl v jejich očích jako člověk, co nechce pracovat. Dokonce mi bylo naznačeno, že jsem vybíravý. Musel jsem si často v hlavě opakovat, že už to brzo skončí. Byl jsem také na dvou školeních od ÚP. Jsou naprosto k ničemu. První bylo na téma „kdybych chtěl začít podnikat“ – trvalo 1 hodinu a bylo docela zajímavé, jenže jak chcete rozjet podnikání, když nemáte kapitál a dnešní trh je naprosto nejistý a přeplněný? Nehledě na to, že malé podnikání v tomto státě je spíše škrceno než podporováno. Druhá přednáška byla o rekvalifikaci a také trvala 1 hodinu. ÚP má velmi omezené možnosti v čem nabídnout rekvalifikaci – většinou se jedná pouze o VZ vozíky, sváření, kurzy kosmetiky a základní kurz na ovládání PC. Ztráta času to sice nebyla, ale ještě více to člověka dohání k depresi. Vidíte tam spousty lidí, kteří už ztratili naději a jsou v bezvýchodné situaci. Buď jsou staří nebo mladí bez praxe. Jsou zoufalí a naštvaní. Stát ani podnikatelé jim práci nechtějí dát a tak v sobě drží zlobu.

 

Nová práce téměř za úplatek a jen pro postižené

Zaslal jsem za to období stovky emailů. Posílal jsem naslepo do firem i na předem vytipované pracovní nabídky. Ze začátku jsem posílal pouze klasický strukturovaný životopis a to byla chyba. Časem jsem se naučil, že musím šokovat. Životopis jsem vytvořil graficky zajímavý, který většinou každého zaujal. Od té doby jsem měl větší šance a byl jsem častěji zván na pohovory. Dostat se v dnešní době na pohovor je úspěch, protože většina firem mi ani neodpověděla na životopis – 9 z 10ti případů nenapíše ani negativní odpověď (nebo až po 2-3 měsících). Dříve bylo na jednu pozici jen několik uchazečů a dnes se jich tlačí desítky. Firmy si toho jsou vědomy a vymýšlejí si až nesmyslné požadavky. Téměř umělým standardem je dnes umět 2 jazyky a popřípadě ještě rusky (ač to většinou vůbec nevyužijete), 10 let praxe v oboru, milióny osobních vlastností a hlavně chuť pracovat! Na pohovorech se mi často stávalo, že jsem jim musel říci téměř všechno, ale když jsem se zeptal na plat či podrobnější podmínky, tak se na mě koukali jako na hyenu, která chce moc. Firma chce od vás bezmeznou úctu, žádný osobní život a pracovat za 10 tisíc. Připadal jsem si jako někde v Rusku. Dokonce jsem jsem byl v jedné velké firmě, kde mi dali dotazník a tam se mě ptali na to, zda jsem spokojen se svým sexuálním životem nebo zda mě v noci nenavštěvují duchové. Když jsem se proti tomu ohradil na pohovoru, tak na mne ředitel koukal a řekl, že to je standardní dotazník. Nejvíce mne urážely otázky na pohovorech, kde se mě pánové ptali na mé slabiny a hlavně od lidí, kerým to někdo nabulíkoval na novodobých firemních školeních. Tato školení jsou nesmyslná a pouze dávají dobrou práci školitelům. Vždy to umějí dobře natlačit ředitelům do hlavy a zahrát na jejich ego. Téměř nikde jsem nenarazil na upřímné jednání. Každý pohovor stál pouze na tom, jak se zalíbíte výběrčímu. Takže v tomto systému výběrových řízení vyhraje pouze ten, který se bude více nořit do zadnic a vymýšlet si. Je to špatný systém. Výběr pracovních nabídek ještě více zužuje podpora OZP. Nemám nic proti postiženým lidem a jsem rád, že také dostanou pracovní šanci, ale nesmí tím být podmíněná téměř každá 3. nabídka. Mnohokrát se mi stalo, že jsem byl ideálním kandidátem, ale jakmile se dozvěděli, že jsem zdravý (bohužel), tak mě museli odmítnout. Důvod, proč je dnes postižený pracovník více žádaný je ten, že zaměstnavatel na něj dostává velkou podporu od státu. V některých chvílích jsem si myslel, že je to zlý sen.

 

Hlavně se udržovat v kondici a neklesat na mysli

Když jsem odešel z práce, tak jsem se těšil na polehávání, dobrovolné nudění a nicnedělání. Brzy mě to přešlo. Po 2 měsícíh jsem začal být se sebou nespokojený. Byl jsem ještě více zničený, než kdybych pracoval. Posedávání u PC do rána byl strach z nespavosti. Nedokázal jsem se ze začátku držet pevného režimu. Přejídal jsem se, spal jsem příliš dlouho a chtěl si nějak vynahradit všechna ta stresující léta v práci. Neholil jsem se, nestaral jsem se o sebe, všechno bylo zbytečné. Neměl jsem žádný cíl kromě nalezení nové práce a naštěstí jsem brzo odhalil, že to nesmí být jediný důvod k existenci. Práce nepřicházela a tak jsem jí začal pomalu hledat doma. Dodělal jsem za 1,5 roku všechny resty na které jsem neměl chuť ani čas. Dělal jsem cokoliv, jen abych se nenudil. V manuální práci jsem našel zalíbení a řád. Vylepšoval jsem si také mé dovednosti s grafickými programy, stříháním videa atp. Něco jsem se učil kvůli pohovorům a něco ze zvědavosti. Uvědomil jsem si, že mám spoustu času a musím ho využít k sebezlepšování. Měl jsem ze sebe hned lepší pocit a důvod, proč ráno vstávat podle budíku. Začal jsem vstávat v přesný čas – uklidit si, nasnídat, oholit, pracovat, učit se a zlepšovat. Stalo se to mou každodenní rutinou, která mi pomohla se nezbláznit. Když jsem byl déle doma, začal jsem na sobě cítit pocit izolace. Nebyl jsem mezi lidmi a stále sám. Stále se svými myšlenkami. Stále mi chodily negativní odpovědi na mé životopisy a začal jsem o sobě pochybovat. Připadal jsem si jako prašivý pes. Moje rodina se mi stala oporou a stále mi pomáhala. Díky ní jsem se nakonec vytrhl z bludného kruhu a začal se zlepšovat. Nakonec jsem našel ideální práci a ještě více tvořivou než v minulosti.

 

Stálo to za to?

Teprve dnes mohu říci, že rčení „vše špatné je pro něco dobré“ je extrémně důležité a pravdivé. Nelituji ani na chvilku, že jsem před tím odešel z práce. I když jsem během čekání klesal na mysli a někdy už vůbec nevěřil v obrat k lepšímu, tak díky vytrvalosti se všechno zúročilo. Všechno to učení navíc, zlepšování, pády a vzlety, bylo k něčemu dobré. Díky finančnímu strádání jsem se naučil, jak stačí člověku málo. Změnil jsem pohled na život a přestal se zabývat nesmysly. Nezabývat se zbytečnostmi a přestat poslouchat ostatní. Srovnal jsem si životní priority a jsem velmi šťastný, že jsem si sáhl i na dno. Díky tomuto zážitku jsou některé věci už jen k smíchu – dříve to byl neřešitelný problém a dnes jen odškrtnutá položka na seznamu. Berte tento článek jako inspiraci pro každého dalšího nezaměstnaného. Vím, že se těžko čte nezaměstnanému o úspěších jiného, ale berte na mysl, že jsem byl na stejném místě. Nesmíte ale rezignovat. Beze snahy to nedokážete. Musíte to zkoušet stále dokola. Mě se to povedlo a stále mě to hodně sil, abych opět naskočil do vlaku pracujících. Nakonec mě to obohatilo více, než bych si na začátku vůbec myslel. Zkušenost k nezaplacení. 

 

me_win

Kde kupovat dárky k Vánocům?

 Boring Christmas

Jako malý jsem se na Vánoce vždy těšil a očekával hromady dárků. Chtěl jsem a požadoval jsem. Trhal jsem obaly a oči mi zářily vánočním šílenstvím. Dnes jsou pro mě Vánoce hlavně chvíle odpočinku. Čím jsem starší, tím pro mě bývá obtížnější nakupovat dárky pro mou rodinu. Jako malý jsem nakreslil obrázek mámě a tátovi nebo vyrobil krmítko a všichni měli radost. Dnes společnost, reklamy a všichni okolo tlačí na to, že musím něco kupovat a musí to být drahé.

Je pro mě doslova utrpení vydat se na nákupy dárků. Proč? Protože v obchodech nic speciálního nenajdete. Všude stále to stejné zboží. Stále ty samé skleničky nebo vonné svíčky. Jakoby zmizely zajímavé výrobky a hlavně nápady. Utratil bych i větší obnos peněz, kdybych cítil, že to je promyšlené, unikátní či jiné. Ano, takové výrobky lze koupit, ale u nás na to musíte mít tisíce či desítky tisíc. Už mě nebaví každý rok chodit přeplněnými supermarkety mezi stejně bloumajícími naštvanými nakupujícími. Jediné, na co se prodávající vzmůžou, jsou kosmetické balíčky a sady lahví a skleniček (někdy ani to ne). Na vánočních trzích také na nic pořádného nenarazím a tak mě napadlo, že příští rok se vrátím do dětských let a vyrobím pro každého člena rodiny něco unikátního. Zkusím namalovat portrét, vymodelovat hlavu nebo podle paměti popsat celou rodinu v nějakém příběhu. Možná dokonce upletu čepici, upeču vánočku nebo vyřežu figurku ze dřeva. Myslím si, že si toho budou vážit více, než když jim koupím sprchový gel a antiperspirant v PVC obalu se zipem. Mě samotnému by se takový dárek líbil a považoval bych si ho (doufám, že si to některý člen mé rodiny přečte a vytvoří mi napoleonskou bustu, kde budou konečně vidět mé chrabré rysy, inteligence a neskutečný šarm). Bude to určitě lepší než tak neosobní dárky, jako jsem dával doposud.

Možná bychom společně mohli vytvořit příští rok vánoční revoluci a vykašlat se na jejich regály plné nepotřebného zboží. Ušetříme a budeme dokonce tvořiví. Stejně jsou vánoční svátky naprosto zbytečným konzumním svátkem. Měli bychom spíše pěstovat duševno a ukazovat lásku našim bližním jinak než zlatými nármaky, kosmetickými balíčky nebo páry černých ponožek. Nejsme tu kvůli vánočním nákupům. Stačí maličký dárek a když bude od srdce a dá si na něm člověk záležet, potěší více než povrchní dárek za tisíce.

 

*Můj kamarád, rc4, bojuje od malička proti konzumním Vánocům. Rodičům například nikdy nekoupil dárek a na Vánoce zásadně nevychází z pokoje. Táta mu sice vždy namačká bramborový salát pod dveřmi a řízek podsune na novinách, ale on se nenechá zvyklat. Takový extrémní přístup je ale zbytečný.

NeinVanoce

Nepřechýlená ženská příjmení – móda výjimečných žen (slepic)

Half_MW_2013

Posledních pár let každý nadává na noviny či televizní zpravodajství, kde se používá u žen z ciziny přípona -ová u jejich příjmení. Lidé to hodnotí jako urážlivé a prý bychom si neměli jejich příjmení upravovat. Prý je to zesměšňuje a je to nečestné. Všichni jsou najednou anglofonní specialisté a mají v hlavě celou bibli anglické gramatiky.

Chápu, že když je manžel cizinec a bydlí spolu v cizině, tak se manželka přizpůsobí a svoje jméno bude mít bez -ová. Ženy u nás bohužel toto berou jako módu a začínají si zcela bezdůvodně přejmenovávat na „Helena Novák“ a dávají to i svým dcerám. Jako vzor jim slouží úspěšné ženy, jako například Emma Smetana či Michaela Bakala. Vadí mi to. Vadí mi, že za chvíli nerozeznám, kdo je muž a kdo žena. Představím si situaci, kde se mě bude někdo ptát, kdo to udělal a já řeknu „Novák“. Dotyčný půjde a rozbije ústa Heleně Novák, i když jsem myslel Pavla Nováka. Je to taková debilita, že mi to hlava nebere. Příponu -ová tu používáme stovky let a nikdy to nikomu nevadilo. Mnoho žen tvrdí, že se přejmenovávají, protože jedou do ciziny a tam díky -ová na ně nahlížejí jako na Rusky. Další důvod prý bývá, že se jim to špatně vyslovuje a je to příliš dlouhé. Dříve byli ženy i muži pyšní na svá jména i příjmení, protože je to spojovalo s rodem. Pokud se stydíte za své jméno, tak to nemáte v hlavě v pořádku. Pravda, proč to dělají, bude někde jinde. Ženy si našly další věc, která je udělá výjimečnými mezi ostatními českými ženami. Extravagance, ale naprosto malicherná. Jako kdyby nestačily dementní nápady s cizími a nesmyslnými křestními jmény od rodičů. Teď už nemusí nosit krokodýlí kabelku a řasy 15 cm dlouhé, teď stačí, když se řadová česká dělnice bude jmenovat Emanuela Prokop. Bude exotická, lidé budou tleskat a některé ženy budou závistivě lapat po dechu.

A proto, vám všem, na to seru. Budu říkat Schwarzeneggerová, Obamová i ta blbá Cyrusová. Poznám okamžitě, že to je žena (protože někdy to na vlastní oči není poznat) a hlavně mě to nemate. I když se ta Češka přejmenuje, stejně jí každý bude říkat Nováková. Je to přesně jako jeden vtip:

Karel Kokot byl nespokojen se svým příjmením, protože se mu v práci všichni posmívali. Přišel tedy na matriku a nechal se přejmenovat na Karla Svobodu. Druhý den se ředitel ptá sekretářky: „Nevíte, kdo je ten nový Karel Svoboda?“ Sekretářka mu to řekne a ředitel se hned usměje a povídá: „Á to je starej Karel Kokotů!“

Všichni jsou špatní a pouze já jsem ten dobrý?

2head_cut

Sám sebe považuji za toho „dobrého“. Už od dětských let jsem si to uvědomoval a bral jsem to jako přirozenou věc. A i dnes, po všech mých životních událostech, se stále tak cítím. Nemlátím lidi, netýrám zvířata, nedělám lidem naschvály a ani nevyhledávám konflikty. Myslel jsem si, že to stačí a tím budu dobrým člověkem.

Jenže je otázkou, zda jsem opravdu pan „dobrý“, protože se hodnotím jen svým vnitřním soudem a nemohu posoudit pohledy z jiných stran od jiných pozorovatelů. Také jsem na svou osobu a myšlení zvyklý, ale neuvědomuji si, že celé to „já“ není vidět. Mým chováním a vzhledem se nějak prezentuji a je vidět pouze malá část „mě“. Dlouho jsem si myslel, že já jsem ten spravedlivý a ostatní ne. Že ostatní jsou špinavější, zkaženější, méně upřímnější. Žil jsem v domnění výjimečnosti, nadřazenosti nebo, že se mě to netýká. Myslím si, že tuto vlastnost má většina obyvatel této planety. Většina z nás si řekne: To vše dělají ostatní, ale já ne. Něktěří si to ani nepřipouští a nebo to berou jako automatickou věc. Mají výhodu, protože nepochybují o svých rozhodováních.

Napadlo mě, že sice nemusím primárně být zlý, ale mé rozhodování může ovlivnit jiné lidské osudy a dosti negativně. Mohu svým chováním (aniž si to uvědomuji) dělat jiným bytostem peklo ze života. Mohu vyvolávat nenávist nebo pocit ponížení, protože všechny lidské vztahy jsou převážně o špatně vyjádřené myšlence toho druhého – tím vzniká nedorozumění, nenávist nebo ubližování. Vadí mi tato myšlenka, protože nemohu ovlivnit, jak to ti ostatní pochopí. Někomu mohu připadat veselý a někomu zase náladový necita. Nevidím jim do hlav a dobré gesto z mého pohledu může být špatně vyloženo například jako povyšování. Je to ovlivněno výchovou a životními zkušenostmi každého z nás. Když kočku budou lidi celý život mlátit a ona poté potká člověka, který ji nabídne pomocnou ruku, tak ho sekne přes obličej na základě minulých zkušeností.

Proto se vždy snažím podívat na některé problémy i z pohledu druhého účastníka a vcítit se do jeho životní role. Není to ale vždy ta nejlepší volba, protože někdy musíte být sobečtí. Proto lidé tak často při problémech negativně reagují. Bojí se, že když ustoupí, tak ten druhý ne a že budou v nevýhodě. Dětem se vštěpuje už od dětství, že dobrota se nevyplácí a člověk se má postarat hlavně o sebe. Vedle toho jim také říkají, že mají pomáhat slabším a být tolerantní k ostatním. Vzniká tak pokřivená morálka, kde by člověk měl být hodný, ale myslet jen na sebe.

Je těžké žít s tímto vědomím a stále promýšlet dopady mého chování na ostatní. Měl bych najít rovnováhu mezi důsledky a osobním pocitem. Být empatický k lidem, kteří potřebují pomoc. Snažit se o vyřešení konfliktů tam, kde je o to snaha i z druhé strany. A hlavně si musím uvědomit, že nejsem svatý a nevinný. Mé chování může ostatní ovlivňovat a záleží jen na mě, zda dobře nebo špatně. Nebudu tady věčně a měl bych se nažit, abych cítil, že jsem dobrý a ostatní to cítili také.

RSS MrPierc Twitter MrPierc Pinterest MrPierc
Intimní anketa

Kam chodíte na záchod?

View Results

Nahrávání ... Nahrávání ...
Piercova žena týdne
Piercova žena týdne

Sienna Miller – herečka

Naposledy jsem viděl

Starší hodnocení na ČSFD »

Bannery
Spisovatelské střevo rc4 blog Silencer blog SBOREZ.cz ZkuSMO.cz Vachi : Další blog, kterej drží hubu, drží krok AGREGÁTOR BLOGŮ ! Zahradní železnice Běleč Apinův kekel MovieScreen.cz NaFilmu.cz Osobní blog Dominika Fryče Jak psát web
„Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.“ Jan Werich