Pozitivní sekce

Kabang – zvíře je jen zvíře?

Kabang_best_dog

Včera oblétla svět fotografie a video o filipínské fence Kabang, která zachránila 2 děti a skončila pod motocyklem. Kolo jí utrhlo horní čelist i s čenichem. Stala se národní hrdinkou a symbolem odvahy. Lidé po celém světě vytvořili sbírku, aby podstoupila speciální operaci. Operace dopadla úspěšně a ona přežila. Operace stála 20 000 $. Je zajímavé, že pes po takové nehodě netrpí post-traumatickým šokem a je rád na světě. Netrpí tím, že mu něco chybí. Když ho nic nebolí, tak je stejný jako před tím a raduje se ze života. Na internetu se vedou dlouhé debaty, že není Kabang hrdinkou a že to je jen uměle vytvořený příběh atp. Někteří lidé píší, že ten pes za to nestál a že 20 000 $ je zbytečná cena za takového obyčejného psa.

Kroutím nad tím hlavou a rmoutí mě, když lidé ventilují své pravé nenávistné já. Ano, je hodně lidí, kteří přespříliš milují zvířata a kupují jim diamantové obojky nebo chodí na sestřihy podle poslední módy, ale to jsou extrémy. Pes je zvíře, ale dává také najevo cit, paměť, něhu, vděk a někdy se dokáže za svého pána prát až do krve. A pokud ten pes projevil statečnost, tak si takovou operaci zasloužil (a i kdyby ne, tak přesto ano). Kdyby vaše dítě leželo v nemocnici s utrženou čelistí, také byste říkali, že 20 000 $ je příliš velká cena? Ne, prosili byste všechny okolo o pomoc a snažili se zachránit mu život. A zde se podivuji nad tím, proč i v roce 2013 si lidé stále myslí, že psí/zvířecí život má menší cenu než lidský. Všichni na této planetě mají stejnou cenu, ale jen ti nejagresivnější vládnou. Zvířata jsou brána jako věci, jako spotřební zboží bez citu a nároku na svou existenci. Pěstujeme je pro konzum a bereme automaticky, že je v jejich nejlepším věku nemilosrdně popravíme kvůli tomu, aby bylo večer k televizi něco k zakousnutí. V přírodě neexistuje tvor, kromě člověka, který by celosvětově vybíjel všechny druhy, zabíjel všechny zvířata jen pro jídlo, které pak hnije v supermarketech. Pokroucená logika vládnoucího druhu „člověk“ je nebetyčná. Člověk se honosí titulem „rozumný“, ale chová se převážně hůře než všechno zvířectvo na světě.

Další téma, které mě až udivilo, je to, že fence nedokázali vytvořit alespoň umělou horní čelist. Je s podivem, že lidstvo zná tisíce způsobů jak lidi zabít, mučit a jednou jedinou raketou dokáže vygumovat veškerou lidskou existenci na této planetě, ale nedokáže dát do pořádku psa. Máme mikročipy, internet, chytré telefony, ale chirurgové nedokáží dát psa do původního stavu před tou nešťastnou událostí. Přijde mi, že lidstvo ve svém vývoji stále opomíjí vývoj toho nejdůležitějšího a tím je záchrana jekéhokoliv života (lidského i zvířecího). V zabíjení jsme napřed, protože roční rozpočty na zbrojení jsou několikanásobně vyšší než na výzkum a zdravotnictví. V 21. století sice umíme zničit vše živé, ale nezabráníme smrti z nachlazení a následného zápalu plic? To je tak absurdní a nevyvážené. Je to tím, že lidstvo vyvíjí jen to, co se bude dobře prodávat a nějaká humánní stránka byla vždy stranou.

A proto mám rád, že alespoň jednou za čas lidé projeví zájem o „obyčejný“ život psa a snaží se mu pomoci. I když je kolem toho davová hysterie, je to stále pozitivní příklad a snad si lidé uvědomí, že všichni na světě mají stejné právo na život.

Kabang_best_dog_2

Kabang_best_dog_3

Kabang_best_dog_4

Staré věci a staré noviny do každé rodiny

Hodinky_stare_mp2

Vždy, když si donesu noviny na podpal, tak jimi listuji. Někdy najdu zajímavý článek a někdy se jen posuměji nad neauktálností informace na hlavní stránce. Vše, co bylo před lety jako novinka, je dnes jako starý opar. Stačí si otevřít 5 let starý plátek novin a zjistím, kolik se toho změnilo.

Nejnovější auta jsou dnes popelnice a hypermoderní mobily by dnes koupil člověk za pár stovek. Koukám na dříve hubené mladé politiky, kteří dnes bobtnají ve sněmovnách. Čtu ekonomické prognostiky a výrobním růstu, ale nakonec je dnes vše zcela jinak. Mám z toho prohlížení vždy lepší náladu, protože už to není aktuální. Už to nikoho nezatěžuje ani nermoutí. Přítomnost svazuje, ale minulost má výhodu, že už se stala a není potřeba se teď a tady rozhodovat, jak to bude dál. Nic se nedá změnit a je to jistota. Život, doba a technologie se mění tak rychlým tempem, že si to ani neuvědomujeme. Ještě v roce 2000 většina lidí chodila na poštu kvůli zaplacení složenky a dnes přes internet můžete zařídit téměř vše. A právě proto je zábavné číst problémy let minulých a srovnávat je s přítomností. Když někdy narazím na noviny např. z 50. let, tak v nich listuji až s náboženskou úctou. Otáčet rozpadající se papír a koukat na dobové reklamy, články o obyčejích, romány na pokračování. Koukat na několik fotek tehdejších lidí, kteří byli udření, zdegenorovaní a koukal jim strach z očí. Měli zcela základní problémy a dnes bychom řekli až přízemní. My trávíme hodiny na internetu a oni pracovali od rána do večera, aby měli vůbec na jídlo a mohli přežít.

Naivita prezentovaná ve starých novinách, v rozhlase či později v televizi, mě vždy nesmírně lákala. I když jsem věděl, že to tak zcela nebylo, tak se mi to líbilo. Měl jsem pocit, že tehdy se k sobě lidé chovali ještě s úctou a měli vyšší morální hodnoty. A když si vezmete jen hrdiny z 2. světové války, kteří se opravdu obětovali, tak všechno nebyla jen propaganda. Mezi lidmi byla více rozšířená národní hrdost, pocit sounáležitosti a odpovědnosti. Dnes se tomu smějeme nebo se ušklíbáme té nesobecké hlouposti, ale vždy jsem to obdivoval. Vemte si jen případ z kažodenního života – babička spadne na chodníku. Většina lidí jí obejde a nebo se podívá na druhou stranu. Jen se nezastavovat, moc se neušpinit, on to udělá někdo jiný. Dříve se více vštěpovala úcta ke starým lidem a i dorostenci se před starším člověkem chovali slušně. Možná to bylo tou výchovou, možná tou tvrdou rákoskou, ale bylo to velmi stimulující. Právě v porovnání staré a nové doby dokonale slouží filmy. Černobílé klasiky staví na slušnosti hlavního hrdiny, který je morálním vzorem. Umí se chovat k ženám, pomáhá slabým, poučuje děti a zloduchy nahlásí na policii. Dnešní hrdina svým velkým nožem podřízne 15 lidí, vojede místní krasavici a jejímu děcku ukáže, jak se správně rozparuje břicho, aby to co nejvíco protivníka bolelo. A proto jako snílek věřím na lepší lidi v minulosti, protože v přítomnosti a budoucnosti už jich moc není a nebude.

Další stránka, která mě baví na staré době, jsou věci, které po sobě lidi zanechali a předávali si je v okruhu rodiny. V dnešní spotřebitelské společnosti již nic takového není. Dříve měly rodiny kroniky, brože po prapratetičce nebo hodinky, které se předávaly z otce na syna. Osobní věci byly vzácné a s úctou se za odměnu předávaly nadcházející rodinné generaci. Jedinec byl pyšný, protože to mělo nejen pěněžní hodnotu, ale taky historický význam. Uvědomoval si, že před ním to vlastnili další lidé a dochovalo se to až do jeho doby a jeho ruky. Možná taková forma nesmrtelnosti nebo odkazu silného rodu. Dnes nic takového v moderním rodinném bytě neuvidíte. Stojí tam dokonalá stěna z Ikey bez duše, značková TV z eshopu a na zdi visí plakátová kopie moderního obrasu slavného malíře. Nic neříkající unifikovaná rodinná jednotka, která kdysi měla možná historii, ale raději prodala chatu po babičce. Historii vlastního rodu ve formě fotek, starých šátků a stojanu na cigarety spálila při vyklízení půdy, aby to harampádí neodradilo kupce. Dnes se rodinná svázanost neuznává a každá nová rodina se snaží oddělit a začít od začátku. A to si myslím, že je velká škoda. Viděl jsem mnoho dobových fotek z tátovi rodinné strany a je krásné prohlížet ty staré tváře a poslouchat jejich historii, zážitky a jakého věku se dožili. Cítím v tom sílu a důležitost. Vážím si toho, že přede mnou bylo tolik lidí, kteří nějak žili a nosili mé příjmení. Je to vrytá stopa do historie, kterou ocení jen příslušníci toho daného rodu. V nitru cítíte, že někam patříte a že je to silné pouto, které by se mělo uchovat pro ty další.

Zvyky a návyky jsou důležité

© Copyright 2010 CorbisCorporation

Wikipedie: zvyk je ustálený vzorec chování jednotlivce nebo členů určitého společenství, zdůvodněný pouze tím, že se tak chovali vždycky, přinejmenším po delší dobu. Individuálně získaný a často nutkavý zvyk je návyk. Pokud takové chování jednotlivce společnost neschvaluje, říká se mu zlozvyk.

Celý náš život se skládá z opakování, návyků a zvyků. Některé provádíme denně, některé pouze jednou za rok, některých se ani nedožijeme. Možná si někdy myslíme, že nejsou důležité, ale udržují tělo i mysl v chodu. Pravidelnost dodává jistotu a sebevědomí. Ať už se jedná o čištění zubů, čištění bot, vstávání do práce nebo o večerní šálek čaje. Pro mě osobně jsou návyky velmi důležité. Stačí jeden den bez tradičních úkonů a hned jsem nesvůj. Začnu se cítit jinak, nemůžu spát, nejsem si moc jistý v rozhodování. Nejvíce nenáviděná práce je právě tím nejdůležitějším zvykem, který udržuje tělo v každodenní normě a pořádku. Kdyby nebylo jí, tak rychle zloustnete, zlenivíte, budete náladoví atp.

Právě proto se vojáci v zajetí snaží dodržovat tradice a zvyky. Holení, pochodování, oslava výročí, oslava svátků. Disciplína je udržuje v normálu a pomáhá jim se udržet v bdělém stavu. Snaží se tím nepodlehnout tíživé situaci a nejisté budoucnosti. Každý, kdo přestane v dodržování těch malých návyků a zvyků, se automaticky poddá a podlehne tlaku. Zemře, zestárne, vypadne z kola. Návyky a zvyky jsou tak hluboce zakořeněny u každého člověka a málokdo dokáže být na nich nezávislý. Je to jako když nosíte řetízek na krku od dětství – jednou ho přetrhnete, ztratíte a i když už tam nebude, stále si budete šahat na krk a hledat ho. Budete cítit jeho tíhu kolem krku a budete se ho opět chtít dotknout konečky prstů.

Proto se snažte udržovat tyto zvyklostní úkony co nejdéle. Stříhejte si nehty, češte se, pravidelně se holte (ať už je to kdekoliv). Jakmile na sebe začnete kašlat, rozpadá se osobnost, předsevzetí uhasíná a člověk začne hnít. Často si lidé myslí, že budou svěží a bystří až do pozdního věku a nebudou pro to nic muset udělat. Většina lidí už hned po studiích přejde do pozice vyhnívání. Všechno je pro ně zbytečné. Proč by to dělali, když nemusí? Většina už jen natáhne nohy a tleje – hubou v hovnech reje. Pamatuji si na mojí babičku, která se dožila velmi vysokého věku. I když byla stará, tak se denně umyla, vždy si učesala vlasy, natřela obličej olejem, pravidelně četla, psala dopisy, luštila křížovky. Nevynechala jediný den a i těsně před odchodem měla vždy jasnou mysl, byla veselá a nezdolná.

Z toho plyne, že pokud budete namáhat tělo i mysl pravidelně, vyplatí se to. Všechno to opakování se zůročí v pozdním věku. Nejde tu o zvedání 200 Kg závaží, ale o rutinu, na které si tělo zvyklo. Je to pro něj jako droga. Vlastně se na to těší – je jako pes čekající na aport. Jediná překážka je lenivá ruka člověka, která nechce nic hodit.

Jak jsem poprvé hlídal mého synovce

Děti nemám rád a ony nemají rády mě. Máme tuto nepsanou dohodu již několik desetiletí. Vždy, když se potkám s cizím dítětem, tak se na mě mračí. Sestra mě požádala, abych přijel pohlídat na půl dne mého dvouměsíčního synovce Honzu. Pojmenovali ho stejně jako mě naschvál, takže až budou volat „Honzo!“, tak se otočíme oba dva a samozřejmě budou myslet toho mladšího. Přijel jsem brzo ráno a nestačil se divit. Sestra neupravená, dítě řvoucí v rohu. Bylo vidět i slyšet, že je potřeba zkušená ruka ošetřovatele a člověka, který si dokáže vytýčit priority a ty bez odkladů splnit.

Sestra mumlala něco o tom, že to nezvládá a dál koukala bez zájmu na televizi. Ještě byla v noční košili a kruhy pod očima naznačovaly stres a nevyspání. Ještě nikdy jsem se o dítě nestaral. Odstrčil jsem jí stranou a zhodnotil situaci. Dítě topící se ve vlastních výkalech, nenakrmené a brečící s útrpným výrazem. Okamžitě jsem zareagoval. Přebalil jsem ho jednou rukou a tou druhou jsem ho ještě přitom krmil. Pravou nohou jsem mezitím upravil postýlku a načechral polštář. Dítě přestalo postupně brečet a udiveně pociťovalo komfort nové suché pleny, kterou ještě nikdy nemělo tak kvalitně upnutou kolem boků. Okřikl jsem sestru, aby již přešly na Nutrilon dvojku, protože výživa dle hmotnosti a věku dítěti jasně od pohledu nestačí. Doporučil jsem jí lékárny v okolí se zvýhodněnou cenou. Koukala na mě a nechtěla mi věřit. Musel jsem jí dlouho přesvědčovat, že na ženských fórech tyto praktické věci nenajde (až o několik dní později mi dala za pravdu a se slzami v očích poděkovala). Malý Honzík na chvíli usnul. Na tváři se mu vytvořil úsměv. Mezitím jsem sestře ukázal jak ohřívat Nutrilon na správnou teplotu, abychom dosáhli maximálního vyživovacího efektu. Sestra si zkoušela v kuchyni opakovat moje rady a já pravým uchem zaslechl dětské sténání. Matka nic neslyšela, ale mé vytrénované ucho okamžitě poznalo hrozbu udušením. Vystřelil jsem rychlostí zdravotní sestry k postýlce  a zjistil, že dítě se zakuckalo. Použil jsem dětskou verzi Heimlichova zákroku speciálně upravenou pro děti do 5. měsíce. Dítě jsem zachránil s ladností leoparda a ještě jsem ho naučil za 5 minut poznávat barvy a tvary. Poté jsem uvařil pro nás dva bylinkový čaj. Sestra se mi svěřila, že malý Honzík trpí zaraženými prdy. Hezky v klidu jsem jí poradil cviky s nohama. Měla chaoticky uspořádaný přebalovák, ale já jsem ho přerovnal a dal krémy, plenky a vlhčené ubrousky na lehce přístupná místa. Zkrátil jsem tím technologické časy při kojeneckých operacích na 50% původních časů. Efektivita přebalení a zasypání se nyní zvýšila na 150%. Dítě jsem si poté vzal na klín a podrobil ho prohlídce. Na hlavě mělo vyrážku. Měla štěstí, protože s sebou vždy nosím mastičku pro děti do 3. měsíce na kožní problémy. Všiml jsem si škrábanců kolem očí. Rozčílil jsem se a uštědřil sestře střední facku. Nestříhala mu nehty, a proto se jimi vždy poškrábal. Vzal jsem dětskou manikúru a s rozčilením jsem mu je ostříhal a vyčistil hlavně ty několikagramové nánosy špíny za nehty. Dítě si je prohlíželo a začalo si s nimi hladit tvář, bylo trochu vylekané, když zjistilo, že si neublíží.

Sepsal jsem hlavní chyby jejího počínání pečovatelky a ukázal jí, jak je má odstranit. Před odjezdem jsem ještě jednou dítě nakrmil a nechal ho na rameni odkrknout. Poté jsem ho uložil do postýlky a přísně se na něj zamračil kvůli amatérství jeho matky. Honzík se usmál a se slzou v oku sledoval můj odchod. Sestra se mi omluvila, poděkovala a obdivovala, kde jsem se to všechno naučil. Přiznal jsem se bez mučení, že to bylo mé první pečování a instinktivně jsem vycítil potřeby malého dítěte. Když jsem ale uviděl její slzy v o čích, zželelo se mi jí. Podal jsem jí 3 originální DVD Kdopak to mluví 1,2,3. Snad se naučí alespoň základy. Malý Honzík je chudák, protože bude trpět neadekvátním přístupem své matky. Jako strýc, budu mít hodně práce s výchovou této budoucí naděje národa.

 

Níže přikládám fotodokumentaci:

1) Zanedbané nehty lehkomyslnou matkou.

 

2) Spokojený Honzík po mém plenkovém zákroku.

 

3) Přebalování se dá zvládnout i s grácií.

Krásné Vánoce všem, co si je zaslouží

Vždy až balení dárků 23. prosince mi připomene tu sváteční náladu. S posvátnou úctou balím každý dárek a každý z těch dárků vždy vypadá jako přejetý parním válcem. Nikdy nedokážu vytvořit dokonalý, úhledný balíček. Padne na to 15 m² a to mám 3-4 dárky pro mou rodinu. Připravím české i zahraniční koledy. České jsou posvátné a vážné, zahraniční dodají hlavně veselost a dobrou náladu. Pokaždé si říkám, že Vánoce už pro mě nejsou, ale jak nastane 18. hodina o Vánocích a my zasedneme ke stolu, všichni na sebe koukáme s vážností a strachem jako u přijímacích zkoušek. Nejde tam o to, kdo co dostane, ale že jsme se opět sešli, že nám chutná a že jsme všichni zdraví. Přítomní vzpomínají na to, jaké byly jejich dětské Vánoce. I když od dárku nic neočekáváme, napětí stoupá s dojedením posledního opozdilce. Zazvoní zvonek a přísedící jsou jako na trní. Už dávno v našem věku nejde o to, co kdo dostal, ale zda Váš dárek udělá radost těm druhým. Udělat radost – o to tu hlavně jde. Vykouzlit úsměv, být na toho druhého milý. Sobeckost a špatná nálada se nás snaží zničit celý rok, tak alespoň na Vánoce je dobré být citlivým člověkem.

Krásné a klidné Vánoce Vám přeji. Hodně zdraví a štěstí – dárky nejsou potřeba, protože to jsou jen věci. Hlavně klid v duši a žádný stres, který většinu populace zabíjí. Důležité je teď a tady. Přeji Vám, aby jste nebyli nikdy sami a lidé se k Vám chovali alespoň stejně, jako Vy k nim. Vánoce jsou sice dnes zatracované za nákupní horečky, ale já je mám rád kvůli okamžiku a alespoň několika dnům dobra.

 

*Přání krásných Vánoc není určeno pro O2, Alzu, špatné české politiky a zlé zlomyslné lidi.

RSS MrPierc Twitter MrPierc Pinterest MrPierc
Intimní anketa

Kam chodíte na záchod?

View Results

Nahrávání ... Nahrávání ...
Piercova žena týdne
Piercova žena týdne

Sienna Miller – herečka

Naposledy jsem viděl

Starší hodnocení na ČSFD »

Bannery
Spisovatelské střevo rc4 blog Silencer blog SBOREZ.cz ZkuSMO.cz Vachi : Další blog, kterej drží hubu, drží krok AGREGÁTOR BLOGŮ ! Zahradní železnice Běleč Apinův kekel MovieScreen.cz NaFilmu.cz Osobní blog Dominika Fryče Jak psát web
„Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain