Nejezděte do Krakova na adventní trhy, pokud nemáte podvlíkačky!

V mém nudném životě jsem byl na adventním trhu ve Vídni, v jiných městech a před několika dny i na tom v Krakově. Nikdy mě adventní trhy nebavily, ale byl jsem asi v nějakém pozitivním delíriu, že jsem řekl ano na tuto na oko krásně znějící výpravu.

Pozvánka na výlet, na první pohled, vypadala přátelsky a jednoduše – autobus tě odveze na trhy, chvíli tam budeš okounět, dáš si svařáček, nasaješ vánoční atmosféru a pak zase v pohodlí autobusu pojedeš zpět. Nádherný předvánoční romantický výlet, kde nemůžou vzniknout nepříjemnosti ani komplikace. Omyl a to pěkně mrazivý.

O víkendu ráno jsem musel vstávat v 5 hodin. Měl jsem zalepené oči jako kotě a marně hledal výmluvu, proč zůstat dále v posteli. Ráno bývá zima, ale tuto sobotu byla velká ZIMA. Oblékl jsem se standardně a na parkovišti se těšil do autobusu. Autobus přijel, sedli jsme si s Mikou a já se pohodlně opřel. Moje sedadlo bylo předposlední a bylo zcela nefunkční. Povolila se tam aretace sedadla, takže jsem se stále houpal. V zatáčkách a na nerovných silnicích jsem si připadal jako kovboj houpající se na verandě svého saloonu. Mika mi oznámila s úsměvem na rtěnce, že když to půjde dobře, pojedeme pouze 5 hodin. Kývající a houpající se jsem si chtěl alespoň trochu natáhnout nohy. Bohužel, bylo tak málo místa, že jsem se tlačil stále do kolen. Cesta bude trvat pouze 5 hodin! Neklesal jsem na mysli a rozhodl se, že to prospím. Když jsem se nepohodlně uvelebil a snažil se zabrat, zarachotil mikrofon o hlasitosti 150 % běžného poslechu a průvodce začal mluvit. Byl to zajímavý projev, ale pokud by trval 5 minut a neslyšel jsem ho v 5 hodin ráno. Po hodině jsem pochopil, že průvodce ticho nebude. Od tohoto výletu si pamatuji historii Polska a detaily o Visle i počet šlechticů na metr čtvereční. Když se mi komentář začal jevit už jen jako zvukový podkres, zjistil jsem, že před námi sedí „Holzmannovi“.

Tento pár dokonale odpovídal postavičce baviče pana Felixa Holzmanna a jeho „asi“ ženě. On měl pejzy až k bradě, svetr ze 70. let a i jeho výraz vypadal jak z těchto let. Něco stále brumlal své ženě. Jejich témata při pohledu z okna během jízdy polskou dálnicí: oplocení u dálnice, polské betonové sloupy, polská betonárka, polský nedodělaný kruhový objezd. On byl uklidněný „bůček“ a ona dravec, který klamal brýlemi staré tety. Teta Holzmann se vždy jednou za čas pěkně zhoupla a ještě více mi drtila kolena. Pochopila, že tam mám nohy, ale i tak jednou za hodinku otestovala, zda jsem si je nedal například za krk.

Po 1,5 hodinovém jízdě po dálnici jsme zastavili na osvědčené benzínce, kde řidiči autobusu pravidelně zastavovali a věděli, že tam bude toaleta i možnost nákupu. Přijeli jsme na parkoviště – benzínka byla právě v rekonstrukci. Naštěstí vedle bylo WC centrum pro všechny auta na parkovišti. Když jsem se blížil k pisoárové budově, tak tam stál pán ve dveřích a vypadal jako obsluha toalet. Nebyl to hlídač ani obsluha, ale polský bezdomovec, který se ohříval. Plně jsem ho chápal, protože jsem byl po nemoci a zjistil jsem, že je venku velká zima. Během 5 minut jsem byl dokonale promrzlý po celém těle a chtěl se otočit a jet domů do tepla. Ne, toto byl teprve začátek a pouze 5 minut na polském mrazu.

Po přestávce jsem se zhoupl do své sedačky a vyndal housku s karbanátkem. V té době jsem si myslel, že to je pouze první houska a že v Polsku ochutnám nějaké dobré a typicky adventní jídlo. Jen co řidič sešlápl plyn, průvodce už pouštěl další historku k dobru a já se štípal do rozdrcené nohy, zda to není jen nějaký autobusový polský sen. Nebyl. Do toho Holzmannovi vyndali řízky z alobalu a Teta k tomu vyndala i papriku a mandarinku. Zhoupla se do sedadla, aby mi ukázala, jak je nad věcí a začala s Felixem hodovat. Jejich debata se ztočila ke kvalitě polského asfaltu a betonu – cesta jim krásně ubíhala. Teta Holzmannovic oloupala mandarinku a začala ji trhat po měsíčcích. Bylo velmi zajímavé sledovat, jak jí onu mandarinku – vzala vždy jeden měsíček a tam, kde se sbíhá hrana mandarinky, tak tu hranu chirurgicky ukousla svou zdatnou sanicí a poté vyhřezla vnitřnosti měsíčku a ty ostatky vsála do úst. Oči jí při tom blýskaly vášní. Hotová sadistická poprava. Podíval jsem se vedle na Miku a hledal očima nějakou podporu, ale ona buď spala nebo se na mne zubila, protože jedeme na výlet. Je v tomhle moc pozitivní – i kdybyste jí posadili do kolečka s pískem a odvezli za roh k popelnicím, kde ještě nebyla, tak bude nadšená. Všude, kde je to nové, je to i zajímavé. Nechápala mou situaci a s radostí sledovala nový úsek polské dálnice.

Krakov! Jsme tady, konečně! Přijeli jsme dokonce dříve než bylo v plánu. Průvodce oznámil, že odjíždíme v 18:00 a já se s hrůzou podíval na hodinky – bylo 11:00! Sedm hodin (7 hodin) tu budeme mrznout. Tedy já, protože Mika si vzala vše teplé a jen já se oblékl jako na cestu do kavárny, která je vzdálená dvacet metrů. Jen co jsem vylezl z autobusu, tak mne ovanul studený polský vítr od Visly. Tento věrný mrazivý společník se mne držel po celou dobu výletu. Venku bylo celé autobusové osazenstvo nadšeno z každého kamene i zdi. Všichni nabalení jako ke Stalingradu a já jim tolik záviděl.

Tady je krakovský zámek, támhle kostel a tady další a tady kaple. Po několika návštěvách jsem pochopil, že v kostele je větší teplo než venku a velmi rád jsem se hrnul dovnitř. Architektura sice zajímavá, ale hlavně to teploučko. Některé byly vytápěné a některé zadýchané lidmi, ale žádný vítr. Nádhera – stal se ze mě obdivovatel polské architektury, ale ze zcela jednodušších důvodů. Přišli jsme na náměstí a tam byl ten trh se vším, co jsem od něj očekával. Foukalo tam jako v ledovém pekle, stánek na stánku a všichni buď jedli nebo pili a měli růžové nosy a tváře. Ráj na hodinu – peklo, pokud to má být déle. Zatím jsme se na trhu nezastavili a pokračovali ještě v prohlídce na konec náměstí. Zde byl rozchod a upozornění, že nám zbývá už jen 4 hodiny do odjezdu. 4 HODINY! Co tady budu dělat 4 hodiny v této větrné pasti? Musíš se hýbat, musíš se třít a musíš myslet na to, že to brzy skončí. Každou chvíli jsem koukal na hodinky, ale marně. Ručičky se zastavily a 5 minut trvalo jako hodina. Začali jsem chodit do obchůdků – Mika kvůli suvenýrům a já kvůli teplu. Vyhlédl jsem si krásný malovaný modrý hrníček, ale kvůli kýčovitému dráčkovi na něj nezbylo (Mika vybrala). Mávl jsem nad tím chlazenou rukou a vyšel ven do mrazu vstříci svému osudu.

Procházeli jsme vánoční trh a koukali, kde mají co hezkého a dobrého. Jídlo mne zklamalo, protože to byl rychloodpad a podřadné suroviny. Jenom ty klobásy vypadaly dobře. Dali jsme si banán v čokoládě – není nad to v zimě jíst studený banán ve studené čokoládě. Horká čokoláda nepřipadala v úvahu, protože při pohledu, jak doplňuje slečna mašinu nějakým hodně levným barelem s roztokem alá čokoláda, jsem pokračoval dále. Sázel jsem na svařák, už z dálky voněl krásně a ta fronta tomu také odpovídala. Dlouhý svařákový had měřil dále, než dohodím sněhovou koulí. Takže z toho také sešlo. Měli tu ale pěknou keramiku a vyřezávané krabičky. Bloudili jsme ulicemi a hledali záchody. Nečakal jsem mnoho od polských veřejných záchodů, ale realita mě mile překvapila – jen jsem vešel a ovanulo mě teplo jako v létě. Bylo to tu vyhřívané, útulno, čisto, klid. Taková malá oáza v ledové bouři. Nechtělo se mi odtud a ještě jsem si chvíli postál v blahodárném teplu.

Najednou mi oznámili, že už se blíží hodina odjezdu. Nemohl jsem tomu uvěřit a spěchal k bodu vyzvednutí. Cesta to byla daleká a tak jsem postupně zarmzal. U parkoviště jsem už chodil, jako kdybych měl v nohavicích prkna a přesouval nohy jako malíř pokojů na štaflích. Autobus byl již trochu vytopený. Lidé se usmívali, já se mračil a mával pěstí z okénka na Vislu. Cestu zpět řidiči dupali na plyn a cesta ubíhala rychle. Houpal jsem se jako starý pardál, ale najednou se sedačka zablokovala. Za mnou na zcela zadních sedadlech seděli pouze 3 lidé – táta a dva malí kluci. Jeden z těch kluků se rozhodl, že se posadí za mne i když má k dispozici jakékoli sedadlo. Prostě hajzlík, který mi chtěl znepříjemnit ještě více cestu zpět. Do toho začal průvodce do mikrofonu chválit výlet i nás a nehodlal přestat. Chrchlal jsem, stoupala mi teplota a Holzmannovi začali volat svým známým, jaký byl výlet.

Po příjezdu jsem vítězoslavně vylézal z autobusu a naposledy se ohlédl – všechny jsem v duchu proklel a přál jim zalehnuté uši, přeteklé hrnce v kuchyni a připálená vajíčka na snídani. Vyslal jsem tolik negativní energie, že jim u autobusu praskla přední žárovka u pravého světla. Přežil jsem to v nemoci a z ní se dostával ještě několik dní. Krakov je krásné město, ale v léte a nejlépe beze mě.

3 komentáře u Nejezděte do Krakova na adventní trhy, pokud nemáte podvlíkačky!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

RSS MrPierc Twitter MrPierc Pinterest MrPierc
Intimní anketa

Kam chodíte na záchod?

View Results

Nahrávání ... Nahrávání ...
Piercova žena týdne
Piercova žena týdne

Sienna Miller – herečka

Naposledy jsem viděl

Starší hodnocení na ČSFD »

Bannery
Spisovatelské střevo rc4 blog Silencer blog SBOREZ.cz ZkuSMO.cz Vachi : Další blog, kterej drží hubu, drží krok AGREGÁTOR BLOGŮ ! Zahradní železnice Běleč Apinův kekel MovieScreen.cz NaFilmu.cz Osobní blog Dominika Fryče Jak psát web
„Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich