k lepšímu

Zkušenost s nezaměstnaností mi změnila život k lepšímu

job_extreme

Proč?

Z předešlé práce jsem odešel z osobních důvodů a také kvůli pocitu vyhoření. Věděl jsem, že určité věci tam nikdy nezměním a ubíjelo mě to. Stával jsem se podrážděnějším, více vynervovaným a duševně nespokojeným. Než se trápit, tak jsem si řekl dost. Neměl jsem naštěstí žádné finanční závazky, které by mě nutily zůstat na místě a mohl jsem bez starostí za sebou zavřít dveře. Bylo to nádherné a osvobozující. Cítil jsem se jako by mi někdo z nohou odřízl velké závaží. Měl jsem představu, že po 5ti letech praxe nebude problém sehnat podobnou práci ihned. Mýlil jsem se pouze o 1,5 roku.

 

Úřad práce by se měl přejmenovat

Hned první den v nezaměstnanosti jsem se musel zaregistrovat na Úřadu práce a vyplnit několik dotazníků. Vše je dnes možné stáhnout přes jejich webové stránky a vyplnit doma. Bohužel, na místě mi řekli, že tam mám jednu chybu a místo opravy od asistentky a přepsání červenou propiskou, jsem musel vyplňovat všechny papíry znovu. Bylo to otravné, ale bylo za chvíli hotovo. Asistentky se chovaly velmi mile a byly nápomocné. Na to si nemohu stěžovat. Pokud se chováte slušně, tak i ony mají stejný přístup. 5 měsíců jsem dostával podporu v nezaměstnanosti a bylo mi dobře. Odpočinul jsem si a mohl se soustředit na hledání nové práce. Hledal jsem pravidelně pracovní příležitosti, ale bez úspěchu. Na ÚP jsem vždy potvrdil, že práci hledám, předložil seznam pozic a tím bylo hotovo. Schůzka většinou každé 2 měsíce – dostal jsem rady, že nesmím přestat věřit v naději a snažili se mi vyjádřit duchovní podporu. ÚP vám nesežene práci, jak jsem si i já bláhově myslel. Jedná se spíše o „evidenční úřad“, kde dostanete 5 měsíců podporu v nezaměstnanosti, rok za vás platí na důchod a po celou dobu registrace platí zdravotní pojištění. Práci musíte hledat sami, protože asistentka maximálně vybere několik inzerátů a pošle na místa, kam byste normálně nešli. Donutí vás dojít na pohovor díky doporučence, kterou musíte od zaměstnavatele potvrdit. Pokud nesplníte, vyškrtnou vás z evidence a vše si musíte platit sami. U mě toto naštěstí začali praktikovat až nyní ke konci. Celkově jsem vděčný Úřadu práce za to, že mi pomohl, ale čím déle jsem tam chodil, tím více jsem se děsil jejich pohovorů a jejich spílání o tom, že se málo snažím a že jsem opravdu neschopná výjimka. Připadal jsem si někdy jako malé dítě, kterému chtějí namluvit, že pouze ono je neschopné. Bylo mi řečeno, že nesmím posílat jen emaily s životopisy a musím přímo do terénu a zvonit po firmách. Když jsem asistentce vysvětlil, že dneska nikdo nechce osobní kontakt a musí se vyjednat schůzka (a ta je, až pokud postoupíte do užšího výběru životopisů), tak na mě koukala jako na rebela, který se jí snaží svrhnout ze židle. Oni tam žijí úplně v jiném světě. Práci mají jistou, protože nezaměstnaných bude vždy mnoho. Ze začátku se na mě asistentka usmívala, ale čím déle jsem tam byl, tím více mnou opovrhovala. Už jsem byl v jejich očích jako člověk, co nechce pracovat. Dokonce mi bylo naznačeno, že jsem vybíravý. Musel jsem si často v hlavě opakovat, že už to brzo skončí. Byl jsem také na dvou školeních od ÚP. Jsou naprosto k ničemu. První bylo na téma „kdybych chtěl začít podnikat“ – trvalo 1 hodinu a bylo docela zajímavé, jenže jak chcete rozjet podnikání, když nemáte kapitál a dnešní trh je naprosto nejistý a přeplněný? Nehledě na to, že malé podnikání v tomto státě je spíše škrceno než podporováno. Druhá přednáška byla o rekvalifikaci a také trvala 1 hodinu. ÚP má velmi omezené možnosti v čem nabídnout rekvalifikaci – většinou se jedná pouze o VZ vozíky, sváření, kurzy kosmetiky a základní kurz na ovládání PC. Ztráta času to sice nebyla, ale ještě více to člověka dohání k depresi. Vidíte tam spousty lidí, kteří už ztratili naději a jsou v bezvýchodné situaci. Buď jsou staří nebo mladí bez praxe. Jsou zoufalí a naštvaní. Stát ani podnikatelé jim práci nechtějí dát a tak v sobě drží zlobu.

 

Nová práce téměř za úplatek a jen pro postižené

Zaslal jsem za to období stovky emailů. Posílal jsem naslepo do firem i na předem vytipované pracovní nabídky. Ze začátku jsem posílal pouze klasický strukturovaný životopis a to byla chyba. Časem jsem se naučil, že musím šokovat. Životopis jsem vytvořil graficky zajímavý, který většinou každého zaujal. Od té doby jsem měl větší šance a byl jsem častěji zván na pohovory. Dostat se v dnešní době na pohovor je úspěch, protože většina firem mi ani neodpověděla na životopis – 9 z 10ti případů nenapíše ani negativní odpověď (nebo až po 2-3 měsících). Dříve bylo na jednu pozici jen několik uchazečů a dnes se jich tlačí desítky. Firmy si toho jsou vědomy a vymýšlejí si až nesmyslné požadavky. Téměř umělým standardem je dnes umět 2 jazyky a popřípadě ještě rusky (ač to většinou vůbec nevyužijete), 10 let praxe v oboru, milióny osobních vlastností a hlavně chuť pracovat! Na pohovorech se mi často stávalo, že jsem jim musel říci téměř všechno, ale když jsem se zeptal na plat či podrobnější podmínky, tak se na mě koukali jako na hyenu, která chce moc. Firma chce od vás bezmeznou úctu, žádný osobní život a pracovat za 10 tisíc. Připadal jsem si jako někde v Rusku. Dokonce jsem jsem byl v jedné velké firmě, kde mi dali dotazník a tam se mě ptali na to, zda jsem spokojen se svým sexuálním životem nebo zda mě v noci nenavštěvují duchové. Když jsem se proti tomu ohradil na pohovoru, tak na mne ředitel koukal a řekl, že to je standardní dotazník. Nejvíce mne urážely otázky na pohovorech, kde se mě pánové ptali na mé slabiny a hlavně od lidí, kerým to někdo nabulíkoval na novodobých firemních školeních. Tato školení jsou nesmyslná a pouze dávají dobrou práci školitelům. Vždy to umějí dobře natlačit ředitelům do hlavy a zahrát na jejich ego. Téměř nikde jsem nenarazil na upřímné jednání. Každý pohovor stál pouze na tom, jak se zalíbíte výběrčímu. Takže v tomto systému výběrových řízení vyhraje pouze ten, který se bude více nořit do zadnic a vymýšlet si. Je to špatný systém. Výběr pracovních nabídek ještě více zužuje podpora OZP. Nemám nic proti postiženým lidem a jsem rád, že také dostanou pracovní šanci, ale nesmí tím být podmíněná téměř každá 3. nabídka. Mnohokrát se mi stalo, že jsem byl ideálním kandidátem, ale jakmile se dozvěděli, že jsem zdravý (bohužel), tak mě museli odmítnout. Důvod, proč je dnes postižený pracovník více žádaný je ten, že zaměstnavatel na něj dostává velkou podporu od státu. V některých chvílích jsem si myslel, že je to zlý sen.

 

Hlavně se udržovat v kondici a neklesat na mysli

Když jsem odešel z práce, tak jsem se těšil na polehávání, dobrovolné nudění a nicnedělání. Brzy mě to přešlo. Po 2 měsícíh jsem začal být se sebou nespokojený. Byl jsem ještě více zničený, než kdybych pracoval. Posedávání u PC do rána byl strach z nespavosti. Nedokázal jsem se ze začátku držet pevného režimu. Přejídal jsem se, spal jsem příliš dlouho a chtěl si nějak vynahradit všechna ta stresující léta v práci. Neholil jsem se, nestaral jsem se o sebe, všechno bylo zbytečné. Neměl jsem žádný cíl kromě nalezení nové práce a naštěstí jsem brzo odhalil, že to nesmí být jediný důvod k existenci. Práce nepřicházela a tak jsem jí začal pomalu hledat doma. Dodělal jsem za 1,5 roku všechny resty na které jsem neměl chuť ani čas. Dělal jsem cokoliv, jen abych se nenudil. V manuální práci jsem našel zalíbení a řád. Vylepšoval jsem si také mé dovednosti s grafickými programy, stříháním videa atp. Něco jsem se učil kvůli pohovorům a něco ze zvědavosti. Uvědomil jsem si, že mám spoustu času a musím ho využít k sebezlepšování. Měl jsem ze sebe hned lepší pocit a důvod, proč ráno vstávat podle budíku. Začal jsem vstávat v přesný čas – uklidit si, nasnídat, oholit, pracovat, učit se a zlepšovat. Stalo se to mou každodenní rutinou, která mi pomohla se nezbláznit. Když jsem byl déle doma, začal jsem na sobě cítit pocit izolace. Nebyl jsem mezi lidmi a stále sám. Stále se svými myšlenkami. Stále mi chodily negativní odpovědi na mé životopisy a začal jsem o sobě pochybovat. Připadal jsem si jako prašivý pes. Moje rodina se mi stala oporou a stále mi pomáhala. Díky ní jsem se nakonec vytrhl z bludného kruhu a začal se zlepšovat. Nakonec jsem našel ideální práci a ještě více tvořivou než v minulosti.

 

Stálo to za to?

Teprve dnes mohu říci, že rčení „vše špatné je pro něco dobré“ je extrémně důležité a pravdivé. Nelituji ani na chvilku, že jsem před tím odešel z práce. I když jsem během čekání klesal na mysli a někdy už vůbec nevěřil v obrat k lepšímu, tak díky vytrvalosti se všechno zúročilo. Všechno to učení navíc, zlepšování, pády a vzlety, bylo k něčemu dobré. Díky finančnímu strádání jsem se naučil, jak stačí člověku málo. Změnil jsem pohled na život a přestal se zabývat nesmysly. Nezabývat se zbytečnostmi a přestat poslouchat ostatní. Srovnal jsem si životní priority a jsem velmi šťastný, že jsem si sáhl i na dno. Díky tomuto zážitku jsou některé věci už jen k smíchu – dříve to byl neřešitelný problém a dnes jen odškrtnutá položka na seznamu. Berte tento článek jako inspiraci pro každého dalšího nezaměstnaného. Vím, že se těžko čte nezaměstnanému o úspěších jiného, ale berte na mysl, že jsem byl na stejném místě. Nesmíte ale rezignovat. Beze snahy to nedokážete. Musíte to zkoušet stále dokola. Mě se to povedlo a stále mě to hodně sil, abych opět naskočil do vlaku pracujících. Nakonec mě to obohatilo více, než bych si na začátku vůbec myslel. Zkušenost k nezaplacení. 

 

me_win

RSS MrPierc Twitter MrPierc Pinterest MrPierc
Intimní anketa

Kam chodíte na záchod?

View Results

Nahrávání ... Nahrávání ...
Piercova žena týdne
Piercova žena týdne

Sienna Miller – herečka

Naposledy jsem viděl

Starší hodnocení na ČSFD »

Bannery
Spisovatelské střevo rc4 blog Silencer blog SBOREZ.cz ZkuSMO.cz Vachi : Další blog, kterej drží hubu, drží krok AGREGÁTOR BLOGŮ ! Zahradní železnice Běleč Apinův kekel MovieScreen.cz NaFilmu.cz Osobní blog Dominika Fryče Jak psát web